Jak je možné vyčíst z dobových diskusí na zpravodajských webech (fakticky šlo spíše o sérii na sobě nezávislých provolání, ale pro zjednodušení používejme termín diskusní fórum), řada nesouhlasících už tehdy operovala s pojmem okupace, což svědčí o pozoruhodné ztrátě porozumění tomuto výrazu v národě, který poměrně nedávno čelil dvěma skutečným okupacím. Jakkoli by v této historické zkušenosti bylo možné hledat jisté porozumění k ostražitosti vůči cizím vojenským uniformám, mnozí pisatelé měli následnou potřebu formulovat tak neuvěřitelné spiklenecké teorie, že jakýkoli náznak souhlasu by byl značně kompromitující. Za zmínku stojí například ne úplně ojedinělé přesvědčení, že veškerou odpovědnost za srážku vlaků u Vojkovic nese americká armáda, která nasazením vozů nestandardních rozměrů překročila možnosti výpravčích zvyklých „na české vlaky“ udržet na trati pořádek …
Stejně jako dnes mnohé příspěvky mířily ke skutečným nebo údajným historickým přešlapům v USA a už v roce 2002 bylo možné zaznamenat některé tendence přítomné v argumentaci současných příznivců blokád a vrhání vajec – objevovalo se například poměřování počtu obětí způsobených u nás americkými a jinými zahraničními vojáky a s ním pozoruhodně jednostranná interpretace protinacistických válečných náletů jako aktu agrese vůči českému civilnímu obyvatelstvu. V kombinaci se souběžnou bagatelizací počínání sovětských vojsk od roku 1968 už zde lze vystopovat kořeny optiky studené války, která ve značné míře poznamenává současnou debatu – v ní se veškerá kritika směřuje k západu, zatímco přehmaty východní velmoci se buď zcela pomíjejí, případně shovívavě vysvětlují potřebou „hájit své zájmy“ (anebo se kruhem vrátí k USA, kdyby těch prý nebylo, nemusel by ruský voják v převlečení trávit své „dovolené“ v jiném státu). Objevují se také zdánlivě překonané teze o potřebě vyvažování dvou bloků, o Česku jako mostu mezi západem a východem, ačkoli zrovna tato chiméra byla razantně vyvrácena brzy po roce 1945 (když už se ale debata posouvá do těchto zapomenutých historických odboček, mohl by se jen tak pro zasmání oživit příběh o zlolajném kapitalistovi, jenž šířením hmyzích škůdců zkouší ohrozit naše zemědělství).
Spojené státy samozřejmě v mnoha ohledech zaslouží kritiku a legitimně lze vznést i otázku, zda je nezbytné k transportu armádní techniky a vojáků připojovat složku jakési exhibice zbraní. V každém případě jsou ale USA našimi spojenci ve strukturách Severoatlantické aliance a těžko najít pro naši zemi lepší bezpečnostní ukotvení, pokud tedy chceme patřit do společenství svobodných, demokratických suverénních států. Před 16 lety jsme s touto vizí do NATO vstoupili a získali tím spojenectví (když ponecháme stranou zámoří) třeba Velké Británie, Německa, Norska či Polska, později už sami ovlivnili vstup třeba pobaltských zemí, kde přejezd amerických vojáků vyvolává trochu jiné emoce než u nás. Jinde, a už vůbec ne v panslovanské vzájemnosti, nám žádná svobodná a demokratická budoucnost nekyne. Ale to asi vědí i ti, kteří (možná právě proto) křičí „Yankee, go home“ na amerického vojáka, jenž si u nás nepřeje strávit ani zlomek někdejší jednotky dočasnosti, tedy jeden furt.
Filip Breindl
