Přílet první skupiny křesťanských utečenců z Iráku do Prahy provázel značný mediální zájem – terminál zaplnily kamery, stativy, kabely, fotoaparáty a další vybavení, které poněkud kontrastovalo s nevelkým počtem příchozích z Blízkého východu.
Jistou symboliku to mělo – cvakání fotoaparátu znělo na uvítanou těm, kteří mají zkušenost s regionem, kde cvakají daleko nebezpečnější spouště (čím nebagatelizujeme nebezpečí aparátu v rukou bulvárního žurnalisty). Kanonádu jen nakrátko zarazila prosba kazatele Dana Drápala, aby modlitba během přivítání mohla zaznít v klidu – už během jeho slov se to spustilo znovu, asi proto, že se irácká holčička s českou panenkou v náručí pootočila.
Byli tu asi všichni – televize, rozhlas, noviny, internet, komerční, veřejnoprávní, média oligarchova, křesťanská … Vedle sebe postávali ti, kterým celá věc byla poměrně lhostejná a nanejvýš kvitovali, že v terminálu bylo na rozdíl od jiné agendy třeba při dopravních nehodách teplo, spolu s druhými, kteří celou záležitost dlouhodobě sledují a s určitým vhledem do vývoje situace při tomto historickém průlomu jen obtížně zahánějí dojetí dotírající na profesní cynismus.
Nezbývá, než si přát, aby napodruhé, napotřetí a kdykoli napříště byla podobná záležitost pro mediální mainstream naprosto nezajímavá. Znamenalo by to, že se prvním příchozím podařilo úspěšně prošlápnout cestu, v níž ani dobře trénovaní čeští žurnalisté nedokážou vyrobit žádnou kontroverzi; tuzemská společnost by v takovém případě mohla začít brát jako samozřejmé, že se podobným způsobem pomáhá lidem v nebezpečí a nouzi. A kdo se bude dál zajímat o to, jak se našim zdomácnělým hostům daří, tyto informace snadno najde – pro určité sdělovací prostředky, jejichž redaktoři se nepouštěli do strkanice o nejlepší místo na pořízení tisícího pětistého záběru, zůstane tohle téma živé bez ohledu na to, co zrovna v dané chvíli budou preferovat ostatní.
Filip Breindl (foto: Štěpán Havlíček) 
