Víme, co se před 70 lety v Číhošti stalo, ale nevíme proč ani jak. Nevysvětlitelný pohyb oltářního křížku má mysteriózní nádech, stejně jako skutečnost, že přesně 50 let po číhošťském zázraku umírá želivský opat Tajovský, komunistickou propagandou vykreslovaný jako hlava protistátních církevních piklí v regionu. Za dalších pět let, opět 11. prosince, odchází další kněžská osobnost se vztahem k číhošťskému faráři Josefu Toufarovi – jeho někdejší ministrant ze Zahrádky a posléze osobnost české teologie v exilu Karel Vrána. Jak tato výročí uchopit ze současné perspektivy?
Třeba jako pozvání do Číhoště, vesnice v půvabně zvlněné krajině, v níž je vyznačen geografický střed České republiky. Uvnitř bílého kostelíku je hrob Josefa Toufara, venku starší památník, okolo venkovský poklid a nedaleko hustý les. Dějiny se tu prohnaly děsivým způsobem, zároveň i trochu bizarním, jak dokládá dobový komunistický propagandistický film, v němž šňůra pohybující křížkem vede ze středu českých zemí přes Vatikán až za moře, kde za ni tahají zbohatlické karikatury. Stejně jako u Babic, obce z Moravskobudějovicka se svým příběhem z počátku 50. let, udiví kontrast mlčenlivé krajiny s brutalitou a cynismem, které vše dění provázely.
V posledních volbách do poslanecké sněmovny se komunisté v Číhošti dělili o druhé místo s SPD (zvítězilo ANO). Můžeme psát o paradoxu, můžeme se nad tím pohoršovat, ale mnohem lepší je přijmout tento vzkaz ze středu republiky jako výzvu, abychom nejen hovořili o tragických příbězích minulosti, ale také ve svém okolí objevovali současné Toufary, Tajovské a Vrány a sami se stávali osobami, jejichž lidskost a víra obstojí ve zkouškách dneška.
Filip Breindl
