Rozhodně nejde o záležitost, s níž by si současná generace Evropanů mohla spojovat radostné očekávání budoucích sladkých plodů. Není třeba lidem, kteří poukážou na problémy, předhazovat sobectví nebo neochotu sdílet vlastní blahobyt – je evidentní, že s nelegální imigrací, s níž mimochodem ruku v ruce jde organizovaný zločin, přicházejí spíše komplikace než pozitiva, a to i v případě, že mezi příchozími je daleko větší výskyt lidí schopných přijmout způsoby života naší společnosti, než se obecně soudí. Proto i mnohý z evropských katolíků, kteří jinak mají slova chvály pro lidskost a sociální citlivost papeže Františka, v případě jeho slov o tom, že smrt přistěhovalců je ostudou Západu, poněkud couvne s poznámkou, že ono je to celé složitější …
Přesto právě jeho apel, že nejdůležitější je otevřít brány srdce, trefuje hřebíček na hlavičku. Až příliš se současný Západ nechává ukolébat našeptáváním rozumu, jehož podstatu vystihl legendární sir Humphrey větou „když se budeme plést do záležitostí třetích států, koledujeme si o spoustu problémů.“ Tragédie, při níž v moři téměř na dohled první evropské výspě našlo smrt tolik lidí, by měla pohnout srdci, aby Evropané v přijíždějících Afričanech a obyvatel Blízkého východu primárně neviděli zdroje možných problémů, ale především lidské bytosti, momentálně vydávající všanc své životy – snad ze zoufalství, strachu z pronásledování, nevědomosti nebo třeba ziskuchtivosti, to je v dané chvíli jedno. Ať srdce nehovoří často opakované „tady pro ně není místo, ať si je vezmou domů ti, kteří se jich zastávají.“
Pro rozum zůstává samozřejmě práce dost. Mnohé z problémů je třeba řešit dávno předtím, než přetížené vratké plavidlo odrazí od afrických břehů – alespoň vidíme, že rozvrat takového Somálska se nás dotýká daleko více, než bychom si rádï připouštěli. Je potřeba, aby se co nejvíc lidí včas a věrohodným způsobem dozvědělo, jaké ve skutečnosti je ono dobrodružství, do něhož často dávají celé rodinné jmění. Je nutné, aby byli identifikováni, stíháni a trestáni ti, kteří si zavedli výnosné živnosti s imigranty a vystavují je smrtelnému riziku. Je vhodné pečlivě zvážit roli evropské patrolovací služby typu italského Mare Nostrum, aby dokázala pomoci lidem, kteří se na moři dostali do tísnivé situace, ale zároveň aby se její existence nestala cynickým důvodem pro stále větší riziko při vědomí, že záchrana přijde. Je nezbytné podporovat země typu Libanonu či Jordánska, které zachycují první uprchlickou vlnu. A je třeba opustit pokrytecký postoj, že tohle je věcí Itálie, Řecka a dalších přímořských států – jedeme v tom taky a jen rozumem a srdcem dokážeme nahlížet jak na celou šíři a komplexnost problematiky, tak i na fakt, že oběťmi jsou lidské bytosti, lidé jako my.
Filip Breindl
