Není to ten mír, jehož nadužívání v projevech a na transparentech tento pojem v našem prostoru zcela zprofanovalo. Mír, jehož se velkohubě dovolávali hlasatelé bojových výkřiků vůči údajným válečným štváčům, kterými ve skutečnosti byli sami. Jde o mír, který je něčím více než momentálním mlčením zbraní. Jeho definici podává svatý papež Jan XXIII., když ve své encyklice píše „mír je prázdné slovo, neproměňuje-li se v řád (…) založený na pravdě, vybudovaný podle požadavků spravedlnosti, prohloubený a naplněný opravdovou láskou a konečně uskutečňovaný ve svobodě.“ (Pacem in terris 167) V této logice pojem „studená válka“ není nepřesný ani zavádějící, dokonale vystihuje rozpoložení na planetě rozdělené železnou oponou, kde mnoho nechybělo k započetí skutečných bojových akcí; k nim ostatně docházelo na „náhradních frontách“ v Africe či Asii.
Tato ustavičná připravenost k válce je paradoxní vzhledem k tomu, jak hloupé a nepraktické je válečné uspořádání společnosti – vždyť komu se může líbit (když pomineme samotné zabíjení a fyzické mrzačení) rozdělení rodin, přídělový systém potravin a spotřebního zboží, zatemnění oken, ustavičná propaganda, mlčení múz a další libůstky? Pokud by měl střízlivě uvažující jedinec volit mezi mírem a válkou, co by zvolil? Když uvažujeme o 70. výročí ukončení evropských bojů druhé světové války – poté ještě konflikt pokračoval krvavými boji a nasazením jaderných zbraní v Pacifiku – ptejme se sami sebe, kolik z výše uvedených prvků kultury míru máme v sobě, ať jako jednotlivci nebo příslušníci státu, „neboť v lidské společnosti jistě nezavládne mír, nezavládne-li mír v srdci každého člověka, nebude-li každý v sobě zachovávat řád, jehož zachovávání přikázal Bůh.“ (Jan XXIII. – Pacem in terris 165). Přemýšlejme, jak i do mnohdy rozjitřených debat vnést těžko popiratelnou pravdu vyjádřenou zmíněným papežem, který ostatně sám měl velmi hmatatelné zkušenosti se všemi velkými konflikty minulého století: „Věc míru je požehnaná, protože by se jeho výhody dotkly naprosto všech: jednotlivců, domácností, národů, celé lidské rodiny.“ (Pacem in terris 116).
Filip Breindl
