„Podle zákona o policii jsme oprávněni zakázat vstup na určená místa a toto je určené místo,“ dozvěděli se studenti kolem poledne na pražském Albertově od jakéhosi podrážděného člověka v civilu, který reprezentoval bezpečnostní složky na místě demonstrace 17. listopadu 1989. Určil tak ráz poněkud osobité připomínky státního svátku.
Prezident České republiky na onom „určeném místě“ přijal hold svých příznivců, kteří byli na závěr vyzváni, aby se s hlavou státu rozloučili novým pozdravem „Ať žije Zeman“ – pro jistotu toto heslo bylo vyvedeno na pódiu i připravených transparentech. Uvidíme, zda se v běžném společenském kontaktu ujme alespoň jako dřívější „čest práci“. Někteří se prý pokoušeli volat „ať žije Havel“, ale pro zjevnou zastaralost svého pokřiku byli přehlušeni novým pozdravem.
Z projevu hlavy státu jsme se dozvěděli, že své příznivce považuje za „svůj národ“. Za koho považuje své odpůrce, jasněji Miloš Zeman nedefinoval, s výjimkou samozvaných vůdců hodnot, tvůrců veřejného mínění a jeho vůdců z řad nikým nevolených rádoby elit, které pohrdají občany. Kam se má zařadit osoba, která neaspiruje na žádné výše uvedené vůdcovství, nepohrdá občany a přesto nemá pocit, že by jí Zeman naslouchal, není zatím zcela ujasněno – možná jde o nějaký jiný národ. Není se však čeho obávat, prezident je příznivcem tolerance k odlišným názorům a jasně se vyslovil proti jejich umlčování a nálepkování jejich nositelů. Aby to bylo zcela zřetelné, hned předvedl, jak je ošklivé, když se o těch, kteří na něj na stejném místě (tehdy ještě ne „určeném“) pískali, mluví jako o fašistech a stádu. Celé shromáždění to pochopilo správně a loňským kverulantům vytřelo zrak – na pódiu vedle sebe pokojně stála příznivkyně integrace naší země do Ruské federace vedle zastánce střelby do přívrženců náboženství, které se mu nelíbí; na transparentech v publiku pokojně koexistovala přeškrtnutá mešita s karikaturou americké vlajky. Tak to má být.
Prezident také položil několik zásadních otázek, bohužel na místě zřejmě nebyli ani mladí dobře živení muži ze zemí, kde operuje Islámský stát, ani ostatní imigranti, kteří by se mohli vyjádřit k dotazu, proč raději nezvelebují své zaostalé země. Jsou místa, kde by Zeman poměrně snadno dostal odpovědi, ať už přímo mezi uprchlíky nebo od lidí, kteří s nimi o motivech útěku hovořili, ale na druhou stranu prezident nemůže být všude a musí si vybírat z velkého množství pozvání. Stěžejní informace i tak má, jak vyplývá i z toho detailu o dobré výživě mladých mužů a o tom, že tvoří „velkou většinu“ mezi uprchlíky. Je dost pravděpodobné, že značná část národa tyto vědomosti má také, protože jich je plný internet, ale opakování a potvrzení hlavou státu jistě neškodí.
Závěrem zbývá pochválit, jak se poslanec Marek Černoch stále zlepšuje při zpěvu státní hymny. Přestože František Škroup složil poměrně záludnou melodii s mnoha vázanými přechody a čtyřmi křížky, zákonodárce si tentokrát hladce poradil se závěrečnou pasáží a neozdobil ji jinak vcelku půvabným legátem čéheská. To tentokrát přidal v části, kde bory šumí po skalinách, ale těžko mu to zazlívat, když se předtím účastníci na pódiu nemohli shodnout, jak je to s tou vodou – zaznělo, že humí i šučí, ale to jsou jen detaily, které se do příště podaří doladit. Vždyť i prezident slíbil, že za rok na určené místo opět dorazí.
Filip Breindl
