Snad s trochou naivity jsem předpokládal, že po stručné registraci se zvesela pustím do psaní, že to půjde lehce jako třeba založení e-mailového účtu. V této fázi jsem byl tázán podrobněji, než bych očekával, ale budiž – ten, kdo mi propůjčuje svůj virtuální prostor a s ním i určitou značku, má právo vědět, kdo na jeho území přichází. Tím se nám do hry dostává lidský faktor, který toho může mít hodně, může být přetížený – co bychom dělali vědu z nějakých tří dnů, po nichž přichází stručná odpověď, mimochodem začínající gratulací. Blahopřání (s poměrně nečekanou pravopisnou chybou) doplňuje několik pokynů, vyplňuji znovu několik kolonek, vkládám fotografie a hlásím úspěšné zdolání prvního kroku. Podmínka jednoho vloženého článku je splněna, těším se na virtuální smršť (tedy na těch šest facebookových „lajků“, které dostanu.
Pak se neděje nic. Dobrá, nemají jenom mě, nakonec mohu být rád, pokud předtím reagovali tak rychle, předpokládám, že registrace nových blogerů není celoúvazkovou prací několika lidí, ale třeba jen okrajovou činností vedle nějaké jiné, mnohem aktuálnější práce. Ostatně když něco nevím, zeptám se – je všechno v pořádku? Ejhle, po týdnu dostávám odpověď – fotka má prý zachycovat mou maličkost, měním tedy půvabnou tropickou krajinku za svou podobiznu, která je opravdu tím posledním, čím bych návštěvníky svého blogu chtěl lákat, a znovu to melduji na příslušná místa.
Pak se zase neděje nic – střídavě monitoruji svou admin-stránku i e-mailovou schránku, články vložené v předstihu stárnou rychlostí, jež je beztak nějakým násobkem rychlosti v reálném světě – koho dnes zajímá komunistická minulost plzeňského hejtmana? Necpal jsem se nakonec někam, kam nepatřím? Možná správná otázka, ale po dnešním zjištění nerelevantní – najednou vidím, že asi tři týdny po zahájení této pohádky o kohoutkovi a slepičce odcházejí mé články ven. Těším se tedy na zajímavá setkání se čtenářskou obcí a na to, že oč rozpačitější byl začátek, o to plodnější bude produktivní věk 🙂
