Není tomu ani týden, co vzplanula pařížská katedrála Notre-Dame, a ze Srí Lanky přichází další, mimořádně truchlivý zápis do černé kroniky křesťanských dějin. U první události asi málokdo pochyboval, že se nějakým způsobem týká i našeho středoevropského prostoru. Jako člověk, který zažil pohostinnost srílanských katolíků na vlastní kůži a před lety s nimi slavil i Velikonoce, doporučuji stejnou optikou nahlížet i krvavý svátek na jihoasijském ostrově.
Věděli jste třeba, že katolíci Srí Lanky mají taky něco jako Svatý Hostýn – monumentální mariánské poutní místo postavené z vděčnosti za ochranu Matky Boží před nebezpečím z východu? V případě Srí Lanky tedy nikoli Tatarů, nýbrž Japonců za druhé světové … Křesťanští Sinhálci a Tamilové nejsou jen nějakou exotickou formou naší vlastní víry; představují její cenný opěrný bod v hustě zalidněném regionu indického subkontinentu a vysluhují si většinové uznání za svou službu ve společnosti, především chudým lidem, opuštěným dětem a dalším potřebným, ale také jistou pozici trvale podezřelé komunity, která nemá velké zastání před svévolí silnějších – v době naší návštěvy šlo například o razii u sester Matky Terezy obviněných z údajného podílu na obchodu s lidmi.
Ovšem nynější velikonoční krvavé lázně jdou daleko za rámec této historicky poměrně nábožensky tolerantní země. Budí obavy z něčeho, co doutná pod povrchem například blízké Indie a na co upozorňují organizace sledující náboženskou svobodu – totiž že klidně prapor netolerance mohou zvednout lokality, kde dosud vládl relativní klid, respektive kde se v takové míře nevyskytuje nechvalně známý radikální islám, zato klíčí nepěkné propojení nacionalismu s jiným tradičním náboženstvím. Zatím o útočnících víme málo, ale faktem je, že v posledních letech Srí Lanka pronikla do první padesátky zemí, které mezinárodní nevládní organizace Open Doors uvádí jako ty s nejvyšší mírou perzekuce křesťanů – mimochodem podle žebříčku, kterému dlouhodobě vévodí Severní Korea, je oproti Srí Lance pro křesťany lepší situace v převážně muslimském Bangladéši či na palestinských územích …
Teď tedy na ně udeřil teror s mimořádně ničivou silou. Aniž by bylo vkusné srovnávat tuto událost se zkázou pařížské Notre-Dame, kde při vší hrozivosti požáru a silném kulturním dědictví nešlo o lidské životy, snad alespoň může zaznít toto přání: Kéž by se podobně, jako naším prostorem rezonovala zpráva o zničení francouzské katedrály, ozývalo i pouto se srílanskými křesťany. Ostatně řada z nich má evropské jméno Fernando či Pereira, památku na portugalského kněze křtícího jeho předky; a upřímně řečeno dědictví otců zachovali ve srovnání se starou Evropou docela úspěšně. Pro někoho, kdo si uchovává vzpomínku na uvázané rybářské loďky, jejichž majitelé ve Svatém týdnu nevyjížděli na moře a chodili do kostela, na obrovské kádě s požehnanou velikonoční vodou, krásné dívky v pestrobarevném sárí, klikaté liturgické melodie, přebuzený zvuk, přejaté zvyky z buddhistických tradic, vynalézavou kostelní elektroinstalaci, a především upřímnost a pohostinnost lidí, jde to vcítění snadněji. Velikonoční pozdrav v sinhálštině – suba pasqua veva – jde opravdu od srdce a trochu z něj mrazí.
Filip Breindl
