Ještě ráno to vypadalo na normální den, ve kterém mi jen přijde trochu více zpráv na Facebooku, protože mám narozeniny. Teď to spíše vypadá, že odkudsi shůry přichází výzva, že je načase v mém věku už konečně dospět.
Čeká nás nějaká osudová zpráva o nenávratném zásahu do sotva dvouměsíčního života, který navenek na Terezčině břiše není viditelný, zvláště v těchto mrazivých dnech. Jsem už trochu klidnější, že teď vše mají v ruce odborníci, tedy poté, co jsme absolvovali poněkud absurdní dialog „krvácím“ „a co my tady s tím, běžte za svým lékařem“. Ani oni však nejsou čarodějové a ne všechny počaté děti se dočkají porodu …
Verdikt bílých plášťů je v této konstelaci osvobozující – dítě, dosud bezejmenné a neznámého pohlaví, by to zvládnout mohlo, ovšem Terezku si tu tak na tři týdny necháme. Teď to jde ráz naráz – odtrhnu Kristýnku od nějaké skříňky s jedy a vydáváme se na oddělení o patro výš, kde jsou značně empatičtější, ale s okolnostmi nic nenadělají – „přivezte paní věci, přijďte normálně sem, i když potom, víte, je zákaz návštěv …“
Najednou spolu s Kristýnkou na sebe hledíme osamoceni v našem ztichlém bytě, tolik kontrastujícím s předchozím ruchem ambulancí, ulic a telefonátů, jejichž prostřednictvím jsem do světa hlásal tuto velkou, byť docela nevítanou novinu. Kostky jsou vrženy, karty rozdány, rukavice zdvižena – jaké ještě klišé by na tohle šlo použít? Výzva byla přijata – také proto, že neměla žádnou reálnou alternativu. Jdeme na to – první desítky minut můžeme teď už zcela bez stresů věnovat odstrojením ze zimní výbavy.
Na vyhaslém sporáku stojí čočka, symbol starých bezstarostných časů a také připomínka, že přes všechno vzrušivé dění by člověk neměl zapomínat na potřebu sytit se. Jakž takž se daří dodržet zažitý režim oběda a spánku, když už nedošlo na ten dopolední. Co bychom to nezvládli – kdo je připraven, není zaskočen. Už jsme spolu takto ve dvou doma tábořili několik dní v kuse (byly to tedy tři dny, vlastně tak nějak od nedělního poledne do úterního rána) a vše, co je kolem dítěte potřeba, mám vyzkoušeno nejen teoreticky, ale i prakticky. Opravdu? Co takhle malý kvíz? Jak často používáme mastičku na zadeček? (hej, dej tam něco lehčího, třeba kde ta mastička je). Tápeme? Tak třeba kolik právě má Kristýnka zubů a jak o ně pečujeme? Že jsi spíš přes tu praxi? Tak nám hezky předveď, jak umíš ostříhat nehty, aniž bys sobě vypíchl oko a Kristýnce ustřihl pár článků. Nemusí to být hned, ale tři týdny to nepočká, to sám uznáš.
Ostatně i to soukání do zimní kombinézy stojí za to, napřed ruce, pak s nimi vytáhnout ven ostatní vrstvy oblečení, pak totéž s nohama a celému tomu veledílu zapnout zip. Dobré bývá nezapomenout na botičky, čepici a rukavice, nebo alespoň na jedno z toho. Naštěstí je třeba říci, že Kristýnka – tvrdit, že dobře spolupracuje, by bylo asi už trochu silné -, ale řekněme nevzpírá se. Z jejích verbálních reakcí odpovídajících nedokončeným 14 měsícům by šlo vyčíst asi toto: „že bychom s tím trochu pohnuli? Ano, to je rukáv, stejně jako včera to byl rukáv, možná by sis to měl nějak označit, abys na to každý den takhle nezíral. Ne, tak opravdu jsi nemohl očekávat, že to tudy projde. S tím svetrem shrnutým uvnitř jako nic dělat nebudeš? Já jen, že maminka … Hele, uklidni se – počkej, to silou fakt nepůjde. Jau! Šlo to, ale radši budu řvát dál, protože takhle bych si to pokaždé rozhodně nepředstavovala!“
Bude to ještě šichta, uvědomuji si při pohledu na pyžamo, které má stejnou podobu chobotnice, jen není tak masivní. Život kolem ale jde dál, jak vyčtu z blahopřejných SMS v telefonu od nic netušících gratulantů. Velice rázným způsobem mi to připomíná i pán z jakési moravskoslezské doručovací služby, který se razovitym nařečim diví, proč v dalekém Bohumíně nikdo nepřebírá smluvený tajný dar pro tchána, který brzy oslaví šedesátku. Já se zase divím, jakým způsobem se v celém procesu objevilo mé telefonní číslo, když jsem v samotném objednání dárku nijak nefiguroval, ale jsem koneckonců rád, že se razovity pán nedovolal někam na nemocniční pokoj. Tlumím jeho spravedlivé rozhořčení příslibem brzkého sjednání nápravy.
Tak se také stane, že telefonát tchýni pro ni mohl být docela náročný co do obsahu – dozvědět se prakticky v jedné větě, že vaše dcera je opět těhotná, kvůli tomu právě dnes skončila na několik týdnů v nemocnici a ještě je potřeba domluvit s přepravní službou převzetí oné věci, to asi bylo trochu dost skutečností najednou a dodnes mimochodem žasnu nad tím, že ten pán s dodávkou své zboží zjevně v pořádku odevzdal. Ani si nevzpomínám, jak jsme celý rozhovor ukončili, vím jenom, že k pořádnému věcnému rozboru naší situace jsme se dostali až později večer, kdy jsme si znovu zavolali. Když ještě volám, abych tu úplně ukázkovou hořko-sladkou zprávu (čekáme miminko – jde mu o život) sdělil své mamince, narážím ještě na jeden drobný problém: jak se pořádně dostat ke slovu, když každý telefonát začíná gratulací k mým narozeninám. Jako by nebyly zbylé 364 dny – na druhou stranu se takto dobře pamatuje, kdy celý příběh začal.
Následují i některé další pozitivní telefonáty či zprávy především od kolegů z práce. O to, kdo mě zastoupí, si prý nemusím dělat starost – na což ostatně nemám čas a chuť – a kdybych cokoli potřeboval, stačí říct, dojdou nakoupit, uvařit, vyžehlit, vyčistit, pohlídat, zazpívat, rozveselit. Rád to beru v potaz (s velkou vděčností za dobré kamarády, ale nahlas jim to radši neříkám, abych se u toho ještě nedojal) a počítám s tím, že během těch tří týdnů určité služby s chutí využiju, zejména pokud jde o žehličku, no ale i ten úklid, nákup, vaření, procházka a jiné se budou hodit.
Zatím ale zůstáváme s Kristýnkou ve dvou a nic nám nechybí – zásoba plínek je dostatečná i pro momentálně trochu nadprůměrnou spotřebu, jíst co máme taky, když si zítra vyrazíme na malý nákup, a společně se v prvních hodinách celkem dobře sneseme. Mám před očima scénu z filmových Básníků, kde Jana Hlaváčová v roli zdravotní sestry nábožně naslouchá pějícímu Karlu Gottovi a text písně To musím zvládnout sám doplňuje výkřiky „musíš, Kájo, musíš.“
Zvládnu, protože musím. S tímto konstatováním je třeba zahnat všechno našeptávání, které naznačuje únikové cestičky neměnné od písemek na střední škole – hoď se prostě marod! Je pravda, že na mě v poslední době dotírá nějaká infekce (a nebagatelizujte prosím závažnost mužské rýmičky!) a odkudsi se vzala místy dost úporná bolest zad. Ale nejsme na střední škole a jak správně podotýká Kája, to musím zvládnout sám. Malou odměnu dostávám od Kristýnky před večeří, když ji vysazuji do její stoličky a ona si mé autentické heknutí a protažení páteře vyloží jako jednu z těch povedenějších tátových legrácek. Osvobozující smích pak provází celé její stolování, které jinak připomíná obzvlášť propracovanou destrukci kuchyně a přilehlého okolí.
Snad nám to ve dvou půjde docela dobře, říkám si pozdě večer ve sprše. Z nemocnice přišly vcelku pozitivní zprávy – rozuměj nic se nezhoršilo. Na této frontě tedy klid a co ta naše? Do hluku tekoucí vody se dere ještě nějaký jiný zvuk. Rychle vybíhám z koupelny, protože u takového nočního probuzení jde o vteřiny. Poloha svítícího dudlíku nad zábradlím postýlky ukazuje, že se nepodařilo záležitost podchytit v ještě docela příznivé ležící fázi, kdy obvykle jde právě jen o to nalezení ztraceného dudlíku. Řev vestoje už signalizuje kategorický protest proti rodičovské nepřítomnosti a vážnější problém, jehož odstranění trvá déle – ještě, že jsem si s sebou vzal ručník.
Tato epizodka ukazuje, že i zdánlivě jasně dané věci teď mohou být trochu jiné. Na zbytek je tu Karel Gott.
