Sociální ráj versus neúnosné daně, fungující multikulturní společnost versus nezvládnutá imigrace a prudký růst kriminality, úžasné místo k životu versus liberalizovaný chaos – mnoho protichůdných označení u nás dostává současné Švédsko. Vyplatí se proto situaci posoudit na místě.
Krátký turistický pobyt pochopitelně neumožní kvalifikovaně nahlédnout třeba za finanční oponu jednotlivých domácností. To, co je viditelné, ale naznačuje, že zdejší vysoké ceny jsou pro místní zvládnutelné, při zběžném pohledu v ulicích se navíc zdá, že onen blahobyt je dostupný prakticky všem. Scény pouličních žebráků u katedrály v Lundu (kteří navíc vypadají značně organizovaně) nebo výdej jídla pro bezdomovce v kostele svaté Kláry ve Stockholmu jsou výjimkami, které toto pravidlo spíše potvrzují, druhý příklad podává svědectví o rozvinuté občanské společnosti.
Doma je doma, ale co naplat, ve Skandinávii člověk získá pocit jakési všeobecné pohody i na místech, kde by se mu to v Česku těžko podařilo, například na hlavní dálnici z jihu na sever nebo v centru Stockholmu, kde namísto nesmyslných pří o preferenci cyklistů před motoristy či naopak mají dostatečný a bezpečný prostor všichni zúčastnění, a to přesto, že plocha souše je na tomto přímořském souostroví omezená. Perličkou je překvapivě nedisciplinované chování chodců na světelných přechodech – a aby bylo jasno, není zde rozdílu mezi obyvatelstvem asijského, arabského, afrického či jihoevropského původu a etnickými Švédy typického nordického blonďatého vzezření.
Tím se dostáváme k další často zmiňované charakteristice současného Švédska – někteří komentátoři (mezi nimi i ti, kteří jen s obtížemi najdou Skandinávský poloostrov na mapě a nikdy ho nenavštívili) hovoří o nezvládnuté imigraci, která Švédsko zalila vlnou obrovské zločinnosti a dalších negativních jevů, vše v symbolické zkratce znásilňování. Turista nemá možnost ani není jeho přáním se detailněji seznamovat s policejními statistikami a také nehodlá bagatelizovat skutečné zločiny (včetně těch, na kterých se přistěhovalci nepodílejí), rozhodně se však nemůže ztotožnit třeba s temnou pověstí města Malmö, které se jako vstupní brána z kontinentální Evropy podle některých zpráv už naprosto vymkla vší kontrole – ve skutečnosti jde o velmi přátelské město a srovnáme-li ho například s podobně velkým Brnem, těžko se budete mít důvod cítit večer v okolí hlavního nádraží v jižním Švédsku méně bezpečněji než na stejném místě na jižní Moravě (nemluvě o tom, že vizuální stránka obou míst je naprosto nesrovnatelná, stejně jako míra veřejného pořádku, a hádejte, v čí prospěch …). Není vyloučeno, že v Malmö existují také velmi nepřívětivé až nebezpečné čtvrti (stejně jako v Brně), ale ani při velmi náhodném procházení míst daleko od centra se takový obrázek nevyskytl.
Malmö je také místem, kudy do Švédska vstupuje značná část současných imigrantů – vlaky přes Öresundský most jezdí každých dvacet minut. Kdo by ovšem o současném uprchlictví nevěděl, pravděpodobně by si z obrázků na nádraží souvislosti dohromady nedal – na neevropsky vyhlížející cestující by byl zvyklý a nenápadného, avšak zřejmě účinného působení označených dobrovolníků Červeného kříže či diskrétního dohledu policejní hlídky by si ani nevšiml. V samotném vlaku by zase pracně hledal odlišnosti mezi uprchlíky a cestujícími z kodaňského letiště.
Celkový dojem? Není vyloučeno, že si Švédsko počíná možná lehkomyslně, neuváženě či příliš sebejistě. Nezapomínejme však na to, že tu hovoříme o zemi, která se z hladomorů 19. století přičiněním vlastních obyvatel propracovala k jedné z nejvyšších životních úrovní na světě. Až se nám v České republice zadaří vybudovat alespoň zčásti něco podobného, co navíc tak viditelně přívětivým prostředím pro život působí navenek (a to nejen nádherou své přírody), budeme snad moci jezdit na sever radit.
Filip Breindl
