Všechny okolnosti vedou k tomu, že ne zcela bezvýznamné výročí spojené s dneškem tak trochu zapadne. Úplně to nevadí, protože se týká člověka, který si na nějaké velké pocty nepotrpí. Dostanou-li se k němu následující řádky, snad je přijme shovívavě a velkoryse, jak patří k jeho povaze.
Jméno Františka Radkovského jsem poprvé nejspíš nějak zaznamenal v době, kdy se pražská arcidiecéze, kam tehdy patřilo i mé bydliště, rozrůstala v roce 1990 o pomocné biskupy. Naplno to ale přišlo až v 93. roce, kdy farou mého rodného města hlaholil silný hlas P. Miroslava Brtvy-Agiho „tak naším biskupem bude Franta“ spolu s detaily z opravování kostelů z doby, kdy spolu na Chebsku sousedili. Protože jsem tehdy ještě neměl přílišné povědomí o tom, odkud se vůbec biskupové berou, zdálo se mi trochu svatokrádežné, že by dějiny plzeňské diecéze měl zahájit nějaký Franta, který ještě nedávno stál kdesi v Žírovici na lešení. Ovšem zvyknout si šlo lehce.
Když papež František nazval klerikalismem jeden z jevů, které podle něj brzdí církev v naplňování jejího skutečného úkolu, ukázalo se, že jde o pojem, jehož významu lze rozumět, ale zároveň není lehké ho stručně definovat a už vůbec není snadné jím označit nějakou konkrétní situaci. Díky Františku Radkovskému – ale samozřejmě nejen jemu – můžeme k problému přistoupit z druhé strany a říci si, co klerikalismem rozhodně není: jeho způsob výkonu biskupského úřadu.
Pokud v jisté zkratce pojmenujeme příčinu klerikalismu jako nesprávné vyvážení služby a autority, dvou zdánlivě protichůdných charakteristik kněžství, najdeme u historicky prvního plzeňského biskupa důkaz, že zmíněné dva prvky nemusejí stát proti sobě – být služebníkem neznamená ztratit autoritu (ba právě naopak); mít propůjčenu moc nevylučuje službu. Takto lze číst bezpočet biskupových cest i mezi hrstku lidí, na akce, které byly zdánlivě pod jeho úrovní, což ale popřel okamžikem, kdy se chopil kytary. Zároveň nešlo o hranou žoviálnost a lidovou stylizaci – veškerá důstojnost spojená s jeho úřadem se nějak odrazila vždy, ať s berlou a mitrou kráčel k oltáři, seděl s táborníky na louce nebo v obleku s kolárkem navštívil starostu, hejtmana či univerzitního rektora.
Nelze proto pokládat úplně za náhodné, když plzeňský primátor z 90. let Zdeněk Prosek v rozhovoru pro ČTK označuje vznik biskupství za jednu ze záležitostí po roce 1989, z nichž město dodnes profituje. Západní Čechy nejsou pro křesťanství žádnou růžovou zahradou, na druhou stranu nemusejí být pouští, pokud hlásání víry vyrůstá z neokázalého, ale autentického svědectví, že jsme uvěřili v lásku, jak zní biskupské heslo Františka Radkovského (viz 1Jan 4,16). Jsem přesvědčen, že toto svědectví pomohlo řadě lidí na jejich cestě životem, počítaje do toho i sebe sama jako západočeského puberťáka z doby založení biskupství. Jako rodák zpod Klínovce k tomu přidám osobní radost, že teď nově mají pana biskupa nablízku krajané z Karlovarska. Všechno nejlepší!
Filip Breindl
