Dosavadní jistý nezájem celoplošných médií o průběh africké cesty papeže Františka je na jednu stranu lehce vysvětlitelný, na druhou stranu poněkud nelogický – novináři (každý po svém) jinak vcelku vycházejí vstříc poptávce po čemkoli s tématikou islámského fundamentalismu a uprchlictví. Zrovna Keňa, první ze tří navštívených zemí, nabízí nespočet materiálu k těmto tématům.
Jsme-li právem pobouřeni barbarstvím pařížských útoků a máme-li obavy z jejich opakování, můžeme věnovat svůj pohled do východní Afriky, pro kterou jde o až příliš běžnou realitu. Nejde o to, abychom se lehce uklidnili tím, že někde jsou na tom hůř – máme před sebou učebnicový příběh země, které je bez přehánění v první linii boje s radikálním islamismem. Se vším, co k tomu patří – nasazením armády u hranic se Somálskem a bolestnou zkušenost se stále novými útoky konanými podle ustáleného mustru, kdy ozbrojenci ovládnou určité místo, roztřídí přítomné osoby podle náboženského vyznání a ty nemuslimské popraví (případně rovnou začnou střílet do všech bez otázek). Samotní místní obyvatelé pojmenovávají ještě jeden problém – do společnosti se vkrádá nedůvěra a strach a drolí se národní soudržnost, která je docela křehká, jak ukázaly především nepokoje po prezidentských volbách v roce 2007.
Zřejmě není náhoda, že papež navštívil právě Keňu a mimo jiné poukázal na nebezpečí radikalizace obyvatelstva. V udržení svornosti a šlechtění demokracie spatřuje cestu, která může zemi neklidnou dobou provést – to je důležitý signál i k nám, kde někdy reakce na násilí volají k utažení šroubů a omezování svobod. Mějme na mysli, že převážně křesťanská Keňa je s námi na jedné lodi, drží ve východní Africe i naše pozice a vše, o čem na dálku rozmlouváme, sama zažívá – ke statisícům vlastních obyvatel živořících ve slumech je na jejím území 600 tisíc uprchlíků. Měla by od nás dostat najevo – pokud možno i nějakým hmatatelným způsobem – že jí držíme palce, aby tuto dlouhou trať zvládla nejlépe ve stylu svých špičkových běžců.
Filip Breindl
