Mezinárodní letiště Jomo Kenyatty v Nairobi se pro mne před pěti lety stalo vstupní branou do Afriky. Vstupní branou velmi milosrdnou, která jen po douškách a v prostředí standardního letištního luxusu začala servírovat něco z afrických zvláštností, stačilo například zavítat na toaletu. Jinak jde o místo, kde se potkává celý svět, turistické zájmy Evropanů se mísí s mnohem pragmatičtějšími záměry lidí z Blízkého východu, Indie nebo Číny, k tomu třeba připočíst pestrost – pro západního člověka ovšem obtížně rozeznatelnou – afrických národů, kmenů i kultur ze všech světových stran kontinentu.
Před pěti lety ovšem šlo jen o ochutnávku, ta pravá Afrika čekala ještě o několik hodin letu k jihozápadu, kolem majestátního vrcholu Kilimandžára čnícího z mraků. Tehdy se neotevřela brána do Keni, která se na úvod prezentuje čtyřmiliónovým hlavním městem, centrem byznysu i chudoby, zábavy i kriminality, kvůli níž město dostalo přezdívku Nairobery … Také s národním parkem v sousedství metropole, skutečnou raritou pohledu na divoká zvířata v kulise mrakodrapů a startujících letadel.
Chováme naději, že se Nairobi stane především další branou k poznání Keni, a to trochu jiným způsobem, než doporučuje cestovní průvodce – nádhernými fotografiemi láká na safari, na potápění v Indickém oceánu, na túry kolem ledovců na úpatí Mt.Kenye … Mít tak více času … ale naším cílem je setkání s lidmi, ke kterým se turistické zlaťáky málokdy zakutálejí, chceme se s nimi setkat, hovořit o starostech a radostech a také oslavit Velikonoce. A jiná realistická cesta k nim než přes nairobské letiště nevede.
Navíc je to místo spojené pro mne se zážitkem typu „kde jsem byl, když …“ Trochu paradoxně mám tento vzdušný přístav spojený s ledním hokejem, právě tam jsem se na velikonoční pondělí roku 2009 dozvěděl s jednodenním zpožděním zprávu, která na Karlovarsku vyvolala jisté regionální Nagano. V lázních už ovšem mají po hokejové sezóně a my se musíme nechat překvapit, jaké zprávy nás v Nairobi čekají.
Filip Breindl
