V regionech se večer uskuteční další shromáždění lidí, kteří dávají najevo svou nespokojenost s vládou vedenou Andrejem Babišem. Vyjadřují také obavy z ohrožení některých pilířů demokracie, například nezávislé justice. „Podle mého skromného názoru dnešní demonstrace sice smysl nemají, ale když se tam někdo chce přijet vyřádit, ať to dělá,“ vyjádřil se prezident Miloš Zeman.
Když se u tohoto výroku na okamžik zastavíme, můžeme si povšimnout, že prezident poněkud ubral ze své dřívější rétoriky – vzpomeňme jeho pověstné „shut up“ na adresu podporovatelů jeho volebního protikandidáta. Teď by ještě mohl svůj blahosklonný postoj přetlumočit svému mluvčímu, protože Jiří Ovčáček alespoň podle svých výstupů na sociálních sítích (jejich vrcholem byly „tyto oči fanatika“, ale kdo ví, co ještě chystá) patří mezi ty demonstracemi vůbec nejvíce znepokojené osoby v republice.
V rozhovoru pro rozhlasovou stanici Frekvence 1 prezident také řekl, že za smysluplnou považuje protikomunistickou demonstraci na Letenské pláni v Praze v listopadu 1989, která byla jediná úspěšná. Měřeno odchodem vládnoucí garnitury jistě ano a stejně tak je pravdou, že ve standardní demokracii vede ke konci vlády ztráta parlamentní důvěry nebo volební porážka. V době, kdy Miloš Zeman vystoupil na Letenské pláni před necelými 30 lety, se o žádné standardní demokracii samozřejmě nedalo hovořit. Srovnání tehdejší časy samozřejmě se současností nesnesou, ale je oprávněné si klást otázku, nakolik vypovídá o standardních poměrech demokracie, když se prezident ani nesnaží tvářit jako nadstranický politický aktér.
Pokud jde o ten úspěch demonstrací, je třeba uznat, že prezident trefil jedno ze slabých míst protestů, kterým je určité vakuum po případném (ve skutečnosti naprosto nepravděpodobném) splnění požadavků, tedy premiérově demisi. Lze se na věc ale podívat i z jiného úhlu pohledu: Byly pro Miloše Zemana neúspěšné i demonstrace z doby jím vedené vlády, jejichž účastníci protestovali proti excesům národního souručenství opoziční smlouvy tehdejších nejsilnějších stran? Hlasovací mašinu ve sněmovně to neohrozilo, ale Zemanova ČSSD se musela v roce 2000 vyrovnat se zdrcujícími porážkami v krajských a především senátních volbách a nynější prezident se rozhodl po dokončení funkčního období stáhnout z politiky.
Nespočívá tedy smysl demonstrací v něčem podobném? I prezident zmínil – byť v poněkud svérázné konstrukci příčin a následků – něčí záměry sáhnout do vedení státního zastupitelství a důsledek současného dění, slovy Miloše Zemana na adresu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana: „Nu a způsob, kterým to udělal, patrně povede k tomu, že hned tak odvolaný nebude.“ Podobně se poněkud rozpouští marketingová stylizace Andreje Babiše jako supermana makající pro lepší zemi. Pod tlakem je teď často nucen hovořit upřímně, bez dopomoci, a navenek se dostávají nejen různá nesourodá až směšná prohlášení, ale také zřetelné měřítko, že principem jednání Andreje Babiše je prospěch Andreje Babiše.
Možná demonstrace opravdu nejsou politickým nástrojem standardní demokracie, jeví se ale prozatím tak, že standardní demokracii přinejmenším hájí před erozí, a to paradoxně i ze směrů, které mají údržbu standardní demokracie v popisu práce. Miloše Zemana jistě nikdo nenutí „jednat se zběhlým studentem“, jak se vyjádřil na adresu jednoho z organizátorů demonstrací Mikuláše Mináře. Nestranné vystupování, naslouchání svým oponentům, zájem o fungování nezávislé justice, to jsou pro prezidenta poměrně nenáročné kroky, kterými může přispět k tomu, aby se – opět jeho slovy – stalo organizování protivládních demonstrací skutečně neperspektivní profesí.
Filip Breindl
