Vláda učitelům přidá, ale ne tolik, kolik slíbila, školské odbory proto vyhlásily stávku. Uvolnit původně slíbené prostředky by zalomcovalo rozpočtem, kromě toho pro učitele děláme celkem dost, zaznívá ze Strakovy akademie. Část veřejnosti souhlasně pokyvuje – už tak prý berou hodně na své jednoduché povolání plné prázdnin a ředitelského volna. Právě zde je třeba hledat jádro problému.
I když totiž leckdo přitaká, že na kvalitním vzdělání záleží, mnohdy nepřijme, že i přítomnost kvalitních a kvalifikovaných lidí v tomto oboru je třeba zaplatit. Vláda pak umí dobře číst ve společenských náladách a vyhodnotit, zda daný krok bude populární či nikoli. Uvolnit veřejné miliardy na byznys dopravců se zlevněnými jízdenkami pro seniory a studenty se premiéru Andreji Babišovi jevilo jako výhodné, protože může předpokládat, že tím zaboduje u svého elektorátu. Naproti tomu zvýšení učitelských platů se možná bude dobře vyjímat při některé zahraniční sebeprezentaci (do té doby, než se předložená čísla zasadí do kontextu uboze podfinancovaného oboru), před domácím publikem však tak výrazně nezaboduje. A s tím, že nesplnil daný slib, se trápit nemusí, na to veřejnost vůči politikům u nás obecně nehraje.
V souvislosti s dnešní stávkou ovšem zůstává nejasné, zda školské odbory nespadly do premiérovy pasti, když v podstatě přijaly jeho hru s čísly a problém zredukovaly na procenta v tarifech a nadtarifech. Babiš to příliš jinak než jako účetní nedovede, byť by se rád prezentoval jako vizionářský státník. V případě školství začal šermovat miliardami, které do oboru nalévá, a začal snášet seznam údajných kanálů, kudy prý peníze pro učitele odtékají. Nezapomněl na inkluzi a církevní a soukromé školy, protože si dávno ověřil, že jen zlomek pozornosti, kterou lidé věnují jeho slovům, si získají logické otázky – opravdu by stát ušetřil, kdyby žáci církevních škol začali chodit do těch veřejných? Skutečně by měl stát bez inkluze o tolik miliard více a opravdu by je vláda dala učitelům?
Účetní Babiš je ovšem důsledkem, nikoli příčinou problému. On jen talentovaně hraje podle not veřejného mínění, které chce, aby se navenek stát tvářil jako podporovatel vzdělávání a něco i přidal, protože to vypadá jako správné, ale na druhou stranu aby z toho příliš nezbohatla učitelka v sousedství, která má přece ty prázdniny a kdo ví, kolik dalších netušených benefitů. Jako celek si naše společnost vzdělání příliš neváží a roli institucionálního školství posuzuje měřítky, která jsou vzdálená realitě rychle se měnícího světa. Protnout začarovaný kruh tohoto uvažování představuje daleko větší výzvu než vyřešit matematickou úlohu platových tarifů pracovníků ve školství, byť ta je nedílnou součástí celku.
Filip Breindl
