Katolická církev prý kolaborovala s nacismem a sudetští Němci stále usilují o uplatňování svého vlivu v naší zemi – dvě tvrzení z dobových komunistických příruček stále určitým způsobem žijí v tuzemské debatě, a proto je dobře, když jejich absurditu odhalí silný příběh konkrétního člověka. Jako teď v případě Richarda Henkese, blahoslaveného kněze odvezeného do Dachau z Hlučínska.
Už samotná skutečnost, jak rychlá cesta bez soudu vedla od kazatelny do lágrových baráků přeplněných dalšími kněžími a řeholníky, příliš nenahrává tezi o církvi nadbíhající velkoněmecké ideologii, jakkoli nelze zamlčet politováníhodné případy hledání styčných bodů křesťanství a nacismu. Nelze samozřejmě ani život Richarda Henkese zevšeobecňovat – opravdu ne každý kněz se v zabraných Sudetech staral o vztahy mezi Němci a ostatními a ne každý vězeň v Dachau se dobrovolně nabídl do služby v uzavřených tyfových barácích. Slyšíme-li však poptávku po zamítnutí černobílého pohledu na historii, je třeba vnímat příběh Richarda Henkese jako Němce, který se neztotožnil s šíleným Hitlerovým programem světovlády, a jako křesťana, který se v extrémní situaci stal svědkem lidskosti. Jako ve stejném době a na stejném místě sudetoněmecký kněz Engelmar Unzeitig a jako řada dalších pozapomenutých.
Filip Breindl
