Pod názvem František mezi vlky – tajemství jedné revoluce vydalo nakladatelství Barrister & Principal knihu italského publicisty Marca Politiho, která nabízí kvalifikovaný pohled do zákulisí Vatikánu v době započatého pontifikátu současného papeže. Inspirativní analýzu mírně znehodnocuje občasný bulvarizující slovník.
„Papež František mění zažitý obraz nelítostné církve vedené panovačnými vládci,“ najde čtenář na zadním přebalu publikace, což navozuje dojem, že jde o jednu z řady knih nafukujících skutečné nebo domnělé pnutí uvnitř katolické církve za účelem lepšího prodeje. Ve skutečnosti ale zkušený pozorovatel vatikánského dění Politi (*1947) předkládá poctivou analytickou práci, v níž až na výjimky korektně a střízlivě představuje různé názorové skupiny v církevním vedení v konfrontaci s vizí církve, s níž přichází papež František – jde o jeho obraz „polní nemocnice“, neodsuzujícího společenství otevřeného všem lidem s jejich zraněními a těžkostmi. Autor popisuje zrod této vize a prostředí, ve kterém se ji římský biskup snaží uvádět v život. I když Františkova obliba, k níž se autor implicitně přiznává, svádí k jisté jednostrannosti a zjednodušení celé věci na souboj hodného papeže se zlou kurií, Politi se většinou dokáže vyhnout krajnostem a zaujatosti.
Zřetelnou slabinou textu jsou ovšem pasáže, do kterých toto klišé dokáže proniknout, přičemž z jeho nepravdivosti usvědčuje samotný ostatní text – některé části například naznačují interpretaci, která má poněkud bulvární nádech, že totiž František se stal papežem jaksi navzdory vůdčím silám ve Vatikánu. Důkladnost, s níž Politi rozebírá kardinálské konzultace před konkláve, však přináší jiný obraz – volitelé dobře znali rámcové obrysy představy o církvi, jak ji předložil kardinál Bergoglio. I když lze souhlasit, že i tak bylo mnoho jeho kroků po zvolení nečekaných a překvapivých, příliš to nenahrává ani revolučnímu slovníku ani vytváření zobecňujících konstrukcí o loajálních místních církvích ve světě a kverulující kurii.
Zřetelnou silnou stránkou publikace naopak je rozsah jednotlivých dílčích problematik, které zčásti existovaly před Františkovým nástupem, zčásti se začaly projevovat až po něm. Ať jde o vatikánskou banku, debatu o otázkách pastorace rodin, pozici žen v církevním společenství a jiné záležitosti, Politi správně pojmenovává zúčastněné strany, neskandalizuje, popisuje jednotlivá názorová hlediska i možné důsledky dalšího vývoje. Vychází z rozsáhlého materiálu, jak dokládá citační aparát se čtyřmi stovkami poznámek – jemu je třeba ovšem jednak vytknout, že některé, v textu poměrně zásadní výroky nejsou doplněny zdrojem, a také čtenář těžko rozliší význam a důvěryhodnost jednotlivých zdrojů, zejména jde-li o italský tisk. Podobně selektivně si autor počíná i u charakteristik hlavních aktérů vatikánského dění – někteří jsou zachyceni velmi důkladně, takový kardinál Mario Piacenza z textu vychází jako „radikál (…) houževnatý odpůrce koncilního reformismu“, aniž by se to něčím dokládalo, a prázdná místa zůstávají i u některých životních etap Jorgeho Bergoglia (pouhý náznak krize kolem roku 1990, po níž brzy následovala biskupská služba).
Výrazné slabiny lze nalézt také v překladu – nejde jen o světce Ignácia a Pierra Favra (jde o Ignáce z Loyoly a Petra Fabera), který navíc není uveden v rejstříku osob (a Jan XXIII. tam figuruje s občanským jménem „Angelo Giuseppe“, tedy bez příjmení Roncalli). Místy vypadá český text klopotně, na hranici srozumitelnosti, s řadou výrazů nejen z církevního prostředí, jejichž význam není běžnému čtenáři zřejmý. Přes tyto výhrady může Politiho kniha v českém prostředí způsobit značný užitek – čtenář z nekatolického prostředí, jehož snad naláká výše citovaná věta z přebalu, najde ucelený a korektně připravený pohled do zákulisí církve s jeho světlými i stinnými stránkami. Pro katolíka pak jde o cennou inspiraci pro vlastní promýšlení toho, jaké výzvy předkládá současný svět naší církvi a jak ona je připravena.
Filip Breindl
