Matrjošky, sovětská vlajka, vodka, kozáček, blýskavé řády na uniformách – velká koncentrace ruských klišé budí v kulise velkého vojenského stanu obavy, že půjde o povrchní představení živící iracionální antipatii vůči Putinovi. O to, aby k tomu nedošlo, se stará text, v němž převažují citace z Ruského deníku novinářky Anny Politkovské, jejíž násilná smrt z roku 2006 patří k symbolům ruského předstírání demokracie a lidských práv. Připomíná podivnosti provázející první roky Putinovy vlády zejména v konfrontaci se skutečným nebo domnělým čečenským terorismem. Odtud se autoři inspirovali i názvem inscenace – „nějak není slyšet o Putinovi. Asi lyžuje.“
V hledišti se střídá smích – třeba při sledování zmíněného lyžování, při němž je parodována Putinova nadlidská sebestylizace – s tichem provázejícím komentáře Politkovské k reakci Kremlu na zásah proti teroristům v moskevském divadle na Dubrovce či v beslanské škole. Obě emoce jsou patrné v okamžiku, kdy zazní skutečný prezidentův vrcholně cynický výrok o tom, že návštěvníci muzikálu nezemřeli na otravu plynem, ale v důsledku vyčerpání, dehydratace a chronických chorob, jimiž trpěli. Do nevěřícného ticha pak Putinova matrjoška přidá údiv, že tak nemocní lidé chodí do divadla.
Mrazení v zádech by nemělo umrtvit smích, který je ostatně jedinou možnou reakcí například na sdělení tajné služby k nálezu výbušnin v pytlích označených jako cukr. Věty „cukr byl převezen do přísně střeženého skladu“ a „tajné informace o cukru byly zapečetěny na 75 let“ ostatně připomínají zlatý věk protitotalitního vtipu – „pokojně orající sovětský traktor palbu opětoval a pak se vznesl na základnu.“ Hra připomíná, že satira už tolikrát byla jedinou zbraní zdánlivě bezmocných. Pomáhá překonat překvapení z vědomí, jak hluboké stereotypy studené války zůstávají zřejmě nejen v Kremlu, a to včetně nejtemnějších ruských tradic nebránit se při dosahování cíle sebevětších jatek. Nic se ovšem nejeví tak hrozivě, pokud za doprovodu autentické oslavné písně probíhá skeč parodující Putinovo hrdinství při dobývání Arktidy, zachraňování a objevování ruského kulturního dědictví, skolení zvěře při lovi a soupeřů při judu a konečně při pevném přátelství s Václavem Klausem.
Obavy ze zjednodušujícího aktivismu mizí s každou novou scénou s nápaditou choreografií, slabším článkem zůstává účinkování samotné autorky a režisérky Pavly Dombrovské, která si někdy se stylizací textů Anny Politkovské neví rady – a hlavně o takovou stylizaci usiluje i v situacích, kdy by byl býval nejvýmluvnější samotný deníkový záznam. V každém případě stojí za to na představení zavítat pro tu kombinaci smíchu s mrazením v zádech. Návštěva by neškodila ani tuzemským zastáncům Vladimira Vladimiroviče spatřujícím v něm oporu svého vzdoru proti establishmentu, západu, Bruselu, Americe, demokracii, kapitalismu, úspěšným sousedům (nehodící se škrtněte) – i když se říká, že diktátoři a jejich příznivci nemají smysl pro humor.
Filip Breindl
Informace o hře najdete zde.
