Na dnešek připadají tři kulatá výročí, která společně nabízejí výmluvný obrázek totalitní minulosti naší země. Seřadila se ve dvacetiletých odstupech – v roce 1949 Státní bezpečnost zatkla skautskou činovnici a odbojářku Dagmar Skálovou, známou pod přezdívkou Rakša, roku 1969 umírá v Římě kardinál Josef Beran a konečně 17. května 1989 naposledy opouští komunistické vězení Václav Havel, jenž se ještě před koncem toho roku stane prezidentem osvobozeného státu.
Nejprve je tu brutalita bezprostředně po nástupu komunistů k moci, která ale v konkrétním Rakšině případě naráží na mimořádnou sílu nezlomného charakteru – skautka bere všechna obvinění z odbojové činnosti na sebe a uchrání před vězením řadu dalších lidí.
U kardinála Berana je v této souvislosti nejzajímavější okolností místo jeho úmrtí – i když si na sklonku života přál spočinout v rodné zemi, komunistický strach z morální autority to nedovolil starému, nemocnému člověku umožnit, a to ani posmrtně.
Konečně poslední uvěznění Václava Havla – za vskutku zločinný pohyb v centru Prahy během Palachova týdne – vydává svědectví o bezradnosti režimu, který uměl odpovídat pouze represí na oprávněné požadavky práva a svobody.
Nelidský systém dlouhodobě nad jedinci se silnou morální integritou nevítězí, i když disponuje prostředky k jejich silnému pronásledování – takové rozuzlení nabízí mikropříběh výročí spjatých se 17. květnem a devítkou na konci. Přejme si nicméně, abychom podobná poučení nacházeli pouze v naší minulosti, nikoli současnosti a už vůbec ne budoucnosti.
Filip Breindl
