Epizoda z letní dovolené v Solné komoře tak trochu naznačuje, v čem jsou rakouští sousedé o krok před námi v oblasti cestovního ruchu. V něčem jim samozřejmě nahrávají geografické dispozice, jenže samotná krása horských štítů, průzračnost jezer či tajuplnost hradů a zámků nemusí stačit, chybí-li kvalitní služby (pak dotyčná lokalita zůstane k dispozici jen otrlejším a nenáročným poutníkům, což nemusí být zcela na škodu pro místo samé, avšak přínos pro místní ekonomiku je nepatrný, příkladem budiž třeba Kráľova hoľa na východě Nízkých Tater). V případě Rakouska se návštěvník nemusí ubránit rozpakům, když vidí davové scény, přeplněná parkoviště, fronty na stanicích lanovky či tzv. turistické vláčky tažené traktory, na druhou stranu v okolí lze naplánovat řadu vycházek i náročnějších túr, které se frekventovaným trasám vyhýbají a přitom disponují prakticky podobným zázemím v množství turistických chat a útulen. Z tabule si návštěvník kromě menu přečte i jména těch, kteří mu s úsměvem přinesou studené pivo, obložené chleby a na větších chatách také voňavý bratwurst. Poskytnou také informace, sami se poptají na další plány a pronesou nějaký vtípek, který pohříchu zahraniční návštěvník neocení, protože výslovnost a slovní zásoba se značně liší od spisovné němčiny.
V tomto tkví přidaná hodnota letních rakouských hor – člověk tak nějak získá dojem, že se tu zkrátka cítí dobře, že je v prostředí, kde se vyskytuje viditelně méně bezohlednosti (například v silničním provozu), kde pozdrav patří k etiketě nejen na horské stezce, ale i ve vesnicích a městečkách, kde se pěstuje slušné chování k zákazníkům, kde se dbá na pořádek (nemluvě o sympatickém chození v krojích). Na mysl se dere otázka, jakou roli v tom hraje skutečnost, že Rakušané stihli po letech nejistoty v roce 1957 definitivně proklouznout na svobodnější stranu železné opony …
Samozřejmě nic není bezchybné – o přeplněnosti některých atraktivních míst a traktorech vozících po horách lenochy a jejich zpovykané děti (zatímco usměvaví senioři chodí pěšky) už byla řeč, k tomu lze přidat značně vysokou cenovou hladinou prakticky všeho, co souvisí s cestovním ruchem – parkovného, jízdného na lanovkách, vstupného. Některé stopy v krajině prozrazují, že byznys spojený s lyžařskou sezónou dokáže prosadit své zájmy, ne zcela slučitelné s péčí o přírodu, i zde. Přesto platí, že chceme-li se něčemu přiučit v cestovním ruchu, zrovna Rakousko nám může poskytnout cennou školu. Nemusí se to dobře poslouchat tomu, kdo ještě pamatuje, jak naši sedláci v roce 1947 válkou zbídačené sousední zemi posílali potraviny z vděčnosti nad vítězstvím rakouských hokejistů nad Švédskem, což otevřelo cestu prvního československému titulu světových šampiónů. Kdo zažil povýšenost rakouských celníků či kolektivně odsuzující nápisy „Češi nekrást tady“, také k sousední zemi zcela nepřilne a může ho potěšit alespoň detail v oblasti cestovního ruchu, v němž máme nad Rakouskem rozhodně navrch. Jde o turistické značení, které je v Solné komoře místy hanebné – značky v barvách státní vlajky jsou rozmístěny se značně rozdílnou hustotou a samostatnou kapitolou jsou žluté rozcestníky, které snad soutěží o to, který z nich sdělí méně informací. Zejména údaj o nadmořské výšce se zdá být předmětem státního tajemství, k tomu informace o předpokládaném čase, které jednou píše dýchavičný stařec, jindy zdatný přeborník … Nic to ovšem nemění na tom, že Rakušané dovedou návštěvníkům připravit atmosféru, v níž se cítí jako vítaný host, nikoli jako oslík peskovaný, když se neotřese správným tempem. Dobře, že tuto zásadu berou za svou i mnozí podnikatelé v cestovním ruchu u nás. Neuškodí, když se stane pravidlem typickým pro celou profesi – tak jako u sousedů v Rakousku.
Filip Breindl
