Informace o posledním zasedání pražského zastupitelstva trochu připomíná válečné zpravodajství, alespoň pokud jde o časové údaje – hlasování o návrhu na konec blokace dostavby Mariánského sloupu po páté hodině působí jako generální štáb před bitvou nebo polotajné setkání spiklenců. K vyjasnění celé záležitosti noční slovní přestřelka nevedla.
Ať už je pro zastánce obnovy sloup památníkem obrany města před Švédy nebo nápravou obrazoboreckého vandalství v rozechvělých časech po pádu habsburské monarchie, ať už je pro odpůrce dostavby vyjádřením pobělohorského útlaku nekatolického živlu, ať už je replika spornou záležitostí pro památkáře, noční dění na radnici ukazuje, že se sloup v této fázi stává především symbolem jisté rituální rozhádanosti doplněné neschopností správců veřejných věcí tuto věc nějak rozumně moderovat. Počínání pražského primátora Zdeňka Hřiba korunované příměrem o možném úmyslu obnovovat Stalinův pomník na Letné je pouze jednou z ukázek.
Jde o ekumenicky citlivé téma, ve skutečnosti ale daleko méně problematické než přístup k osobnosti Mistra Jana Husa nebo reflexe samotné éry rekatolizace českých zemí v 17. století. S první záležitosti si tuzemské křesťanstvo dokázalo poradit téměř příkladně, druhou církve s odborníky studují. Jakmile se Mariánský sloup namísto zdroje silných slov stane předmětem drobné ekumenické práce, přiblížíme se době, kdy se diskuse oprostí od různých nánosů zejména komunistického výkladu historie a zůstanou jen skutečné otazníky a bolesti. Třeba jich zase tolik neubyde, třeba se ukáže, že konkrétní prostor na Staroměstském náměstí není až tak podstatný, ale hlavně se budou řešit tam, kde se řešit mají. Ne v pět ráno na magistrátu.
Filip Breindl
