Je třeba říci, že na bezprostřední život evropských žen bude mít případné přijetí či nepřijetí zprávy naprosto nulový dopad, rozhodnutí Evropského parlamentu v této věci nevytváří právní závaznost pro členské země EU. Není tedy přehnanou přecitlivělostí proti takovému materiálu sbírat petiční podpisy, jak ne poprvé (a asi ne naposledy) dělá Hnutí pro život a další organizace, kterým se nelíbí, že podobné návrhy zcela rezignují na ochranu nenarozeného života a zasahují do pravomocí jednotlivých členských států?
Nesmíme zapomínat, že hovoříme o jedné z bašt takzvané politické korektnosti a tématika tzv. rovných příležitostí patří k jejím značkovým počinům. K jednotlivým nepsaným kánonům této korektnosti se dospělo jakýmsi zvykem – není divu, že výzvy k uznávání homosexuálních sňatků či vytvoření konstruktu práva na umělý potrat se stále opakují, je v tom možná kus naděje, že se o nich začne uvažovat jako o něčem samozřejmém.
Je příznačné, jak snadno odmávnou zastánci předlohy námitku, že jejich úmysl narušuje princip subsidiarity. Ten podle evropské levice není zábranou, kterou by ve jménu dobra, pohříchu velmi subjektivně pojímaného, nebylo možné překročit, naopak se podle některých řečníků v debatě za tímto argumentem skrývá neochota dělat něco pro zlepšení situace žen. Představa, že takové zlepšení spočívá právě v rovnosti přístupu k umělému potratu napříč Evropou, je krajně diskutabilní, ale je to pouze jednotlivost v celém sporném myšlenkovém konceptu, který nachází odpovědi na všechny, třeba i vymyšlené problémy v sociálním inženýrství, nejlépe bez debaty a oponentury. Jde přece o dobro a to má přednost před takovou maličkostí, jakou právo obyvatel demokratické evropské země s vysokým standardem lidských práv upravit nějakou záležitost po svém …
Jména Edite Estrelaové, Ulrike Lunacekové či Marca Tarabelly nejspíš zůstanou i po této epizodě většině Evropanů naprosto neznámá a činnost Evropského parlamentu si ve většinovém povědomí zachová částečně oprávněnou pověst předražené instituce nesmyslně rotující mezi Bruselem a Štrasburkem. Dokud bude sloužit jako fórum od reality odtržených představ o hlavních problémech evropských žen a nemobilizuje svůj intelektuální i politický potenciál k úsilí o vytvoření prostředí, které bez sociálního inženýrství a přehnaných zásahů shora skýtá dobré životní podmínky všem Evropanům, pochybnosti o účelnosti podobných institucí mysl obyvatel neopustí.
Filip Breindl
