Člověk, který se jen nepatrně orientuje v současné české politice, nepotřebuje zvláštní jasnozřivost, aby odhadl, jak nakonec skončí dnešní maratón v poslanecké sněmovně, jejíž členové rozhodují o senátním návrhu podat ústavní žalobu na prezidenta Miloše Zemana kvůli jeho několika konkrétním sporným skutkům. Nuda to ale rozhodně nebyla, a to až do konečného zamítnutí.
Je třeba uznat, že nikomu nelze zazlívat samotný názor, že tento konkrétní materiál parlament nemá ústavním soudcům postupovat. Takové mínění lze podpořit i respektovatelnými argumenty (jako je ten o skutcích z prvního Zemanova funkčního období, které už skončilo). Zastánci prezidentovy nežalovatelnosti je však použili jen okrajově a namísto toho předkládali jiné, mnohdy velmi bizarní názorové konstrukce. Jen namátkou šlo o exkurz do historie USA (předseda sněmovny Radek Vondráček z hnutí ANO), údajné obavy Václava Havla z porážky Alexandrem Dubčekem v přímé prezidentské volbě (místopředseda sněmovny Tomio Okamura, šéf SPD), obavy, aby se z prezidenta nestal automat na podpisy, když budeme trvat na ústavě (místopředseda sněmovny Vojtěch Filip, předseda KSČM), či přiznání ministryně financí Aleny Schillerové (ANO), že dá na hulváty, kteří ji kontaktují. Nemluvě o Miroslavu Grebeníčkovi (KSČM) a jeho „Bůh nám zachovej našeho pána, jiný by mohl být ještě větší rána.“
Často se opakovala konstrukce „nejsem sice právník … prezident ústavu určitě neporušil“ (například Jaroslav Faltýnek, ANO). Korunu tomu nasadila právnička (!) Helena Válková (ANO) výrokem „My bychom měli definovat, co je hrubé porušení ústavy a ústavního pořádku. Spoléhat se na to, že to za nás vyřeší ústavní soud, je lehkomyslné a nezodpovědné.“ (pro úplnost znění 87. článku ústavy, bod g): „Ústavní soud rozhoduje (…)
o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiku podle čl. 65 odst. 2.“)
Pak tu máme krásnou konstrukci o lidu jako nositeli moci. V podání řečníků (např. Václav Klaus, Trikolóra) to ovšem neznamená, že o žalobě se má rozhodnout na nějaké platformě všelidového hlasování – lid se prý vyslovil v loňských prezidentských volbách a ostatně bude moci po pěti letech znovu vystavit účty … Zapomenout nesmíme ani na koaliční sociální demokracii, jejíž poslankyně Kateřina Valachová vyjádřila přesvědčení, že prezident porušil ústavu v případě jmenování a odvolání ministrů vlády, nesouhlasí ale s uvedením dalších skutků v žalobě. Zní to logicky, ovšem jen tomu, kdo si nepamatuje letní peripetie kolem resortu kultury a především zásadní neochotu obou – prezidentem šikanovaných – koaličních stran obstarat si silnou kartu v podobě ústavní žaloby.
Argumentu, aby se na věc, ať už je jakákoli, namísto politiků podívali ústavní soudci a sporným otázkám dali jasný výklad, se nečelí úplně lehce. Ledacos, zejména mlčení, ale dokonce i přiznání potřeby nerozzlobit si prezidenta, se jeví mnohem přijatelnější, než bizarní konstrukce včetně úsměvné představy Heleny Válkové o náplni práce Ústavního soudu. Na většinu použitých argumentů totiž celkem trefně sedí tohle vyjádření Vojtěcha Pikala (místopředseda sněmovny, Piráti): „Pokud je pro vás ta žaloba tak pitomá, prosím, abyste ji podpořili, aby ji Ústavní soud mohl odmítnout, hodit žalobcům na hlavu, a tím je znemožnit.“
A ještě jedna poznámka: Bojovat za svého prezidenta je jistě na místě, pokud cítím, že je vystaven nespravedlivému útoku. Pokud spíše bojuji pragmaticky kvůli zachování spojeneckých vazeb, je třeba vzít v potaz následující precedens z roku 2013: Tehdy Bohuslav Sobotka ustoupil a prezidentovi k vůli nechal ČSSD vyslovit důvěru Zemanem sestavené vládě pod vedením Jiřího Rusnoka, čímž nezabránil porážce hlasování, ale alespoň naprostému trapasu, kdy by pro kabinet hlasovali pouze komunisté a několik obskurních jednotlivců tehdejší sněmovny. Prezident, jak známo, se brzy poté Sobotkovi odvděčil po podzimních volbách v Lánech, a jak odpovídá jeho naturelu, hezké dárky podobného typu může začas rozdat i některým z těch, kdo dnes ve sněmovně pro něj nasadili málem i vlastní sebeúctu …
Filip Breindl
