Žádné překvapení dnešní mimořádná schůze sněmovny projednávající komunistickou snahu o částečnou revizi vypořádání církevního majetku nepřinesla a podle očekávání celý restituční příběh bude dále pokračovat. Zejména z úst představitelů KSČM zazněla řada podivuhodných výroků kombinujících pranýřování údajné církevní chtivosti s pokryteckým uznáním pro papeže Františka, práci církve v sociální oblasti či křesťanské hodnoty. Žádnou novinkou není ani fake news o údajném výroku kardinála Tomáška, dnes snaživě zopakovaná poslancem Stanislavem Grospičem. Několik ponaučení však z dnešní schůze vyplývá.
Kdo by chtěl komunisty kritizovat, že institut mimořádné schůze použili u záležitosti, která tak zásadně nehoří a standardní parlamentní procedura u ní už probíhá, měl by se na celou věc podívat očima KSČM. Ta sice momentálně má do jisté míry v rukou osud vlády, na druhou stranu ale čas pracuje proti ní a čím blíže budou volby, tím méně bude Andrej Babiš komunisty potřebovat. Nakonec i dnešní schůze znovu potvrdila, že koalice má širší podklad a vždy připravené záložní řešení v podobě SPD. A to ještě neproběhlo závěrečné schvalování, nemluvě o možném senátním vetu a opětovném jednání.
Když komunisté v republice totalitně vládli, potrpěli si na určité rituály s občany, při kterých se lidé z různých důvodů propůjčovali k drobným skutkům, s nimiž vnitřně nesouhlasili. Všechna ta nesmyslná zdobení oken nebo proklamace v prvomájových průvodech sloužily k drobnému odlupování charakterů, umlčování svědomí. Vypadá to, že pro některé poslance zejména ANO a ČSSD se tato doba tak trochu vrátila a je otázka, zda jim stojí za to domnělé výhody poskytnuté komunisty, které ostatně připomínají pověstné kubánské pomeranče.
Paradoxní na celé záležitosti je, že premiéru Babišovi není v zásadě proti mysli sáhnout na církevní peníze – dobře ví, že tím jeho popularita nijak neutrpí, spíše naopak. Zdá se ale, že jednak nechce narušit když ne pozitivní, pak přinejmenším neutrální status quo ve vztazích s církvemi, jednak také nejspíš jako pragmatik tuší blamáž tohoto počínání u Ústavního soudu. Stojí za to si připomenout, že když tato instance politikům zruší něco, na čem jim hodně záleželo, ozývají se výkřiky o tom, že se Ústavní soud pasuje na třetí parlamentní komoru. Zaznělo-li dnes v rozpravě v několika variantách, že „to možná protiústavní je, ale já to teď podpořím, ať si to rozhodne Ústavní soud sám“, dobře si zapamatujme, kdo přinejmenším v této záležitosti onu třetí komoru fakticky vytváří svým alibismem.
Co bude dál? Možná se komunistům nebude líbit, že se protahuje i třetí čtení a prosadí zase nějakou mimořádnou schůzi. Premiér Babiš zůstane u své hry na všechny strany, a protože bude komunisty s postupujícím časem potřebovat čím dál méně, bude jim to také dávat najevo. Celý restituční příběh zůstane živý, dokud se najde dost lidí ochotných naslouchat směsi populismu a protikatolického sentimentu občas říznuté nějakou fake news. Což už poslanci v rukou nemají.
Filip Breindl
