„Takže dobrý den, dámy a pánové, vítám vás na tiskové konferenci po zasedání vlády České republiky,“ pohlédl Martin Matoušek do pralesa kamer, mikrofonů, stojanů, světel a lidí nahrbených nad klávesnicemi svých laptopů nebo s poznámkovými bloky. Nemohl se ubránit jistému pousmání tomu paradoxu – když ještě sedával tam naproti, zpočátku ještě úplně vzadu, postupně na pozici příslušející politickému zpravodaji Veřejné televize, bytostně nesnášel blahosklonná gesta vládního mluvčího, jeho úsměvy a jeho „takže dobrý den“. Přece jen patří víc k nám než k nim, myslel si tehdy. Kam ale patřím já teď, kmitlo mu hlavou, zatímco rutinními slovy uváděl premiéra a dva ministry – financí a průmyslu a obchodu? Na druhou stranu této místnosti už ne, léty prošlapaná cesta z Veřejné televize do veřejné sféry byla jednosměrná, rozhodně by ho považovali za výstředního, pokud by z Olympu sestoupil zpět – co na tom, že ho to tam bavilo víc a rozhodně si přišel užitečnější než spíkr této tiskovky. Duší ostatně stále svým způsobem zůstává naproti.
Poznal to i teď, kdy dobře zaznamenal téměř nepostřehnutelný zklamaný šum, když se u mikrofonu neobjevil ministr zaměstnanosti Václav Blažíček (dříve se resort jmenoval „práce a sociálních věcí“), předseda koaliční strany Český střed, který se nedávno dostal do sporu s premiérem kvůli rozdílným názorům na příčiny zvýšeného počtu lidí bez práce a na řešení této situace – Blažíček s oblibou nešetřil sarkasmem a jízlivostí, zatímco premiér Rudolf Vacík jako bývalý odborář dovedl vytáhnout značně nesalónní výrazy, zejména dostal-li se do varu, což bylo docela často. Náznak koaliční roztržky však vláda zjevně zažehnala alespoň natolik, že ji nepotřebovala ventilovat před novináři, kteří teď zčásti začínají litovat, že sem vážili cestu, ví mluvčí Matoušek. Zábava a výživný zpravodajský materiál, který si slibovali od Blažíčkovy přítomnosti, se rozhodně konat nebude s premiérem, jemuž předal slovo.
„Takže dobry den, dáámy a panové,“ začal Vacík trochu těžkopádně – ano, zpočátku byla legrační samotná jeho šlonzácká mluva i to, jak se – oč úporněji, o to neúspěšněji – snažil hovořit spisovně. Pro pravicově naladěné pražské žurnalisty byl plešatý bývalý předák z válcoven oblíbeným terčem, postupem času ale mediální výstřely ztrácely razanci, opakovaly se a publikum dávalo najevo, že je považuje za trapné. Nemluvě o tom, že Vacík na sobě v tichosti slušně zapracoval, což ostatně stojí za mým přestupem na druhou stranu, pomyslel si Matoušek, který jen ledabyle sledoval proud premiérovy řeči „vláda se dále usnesla“ … „jde o opatřeni, které ma pomoci“ … „vlada projednala“ … „ministři přijali.“ Je tohle můj svět? nemohl si mluvčí v toku prázdných výrazů o neméně prázdné vládní agendě odpustit otázku. „Vláda přijala zpravu o stavu kulturnich pamatek spravovaných Narodnim památkovym ustavem … z mezinárodních smluv vláda podepsala dohodu o justiční spolupráci s Fidži, vláda také odsouhlasila smlouvu o připojení Česke republiky k Evropskemu programu kosmicke spoluprace, promiňte Evropskému programu o kosmické a technické spolupráci …“ Kolegové by se možná divili, jak bych někdy z toho vysněného zaměstnání za více peněz se sekretářkou, kanceláří, služebním vozem a víceméně pevnou pracovní dobou s chutí vypadl a z narýsované cesty po linii redaktor – politikův konzultant – politikův mluvčí – abonent nějakého teplého místečka ve státní firmě uhnul někam jinam. Jenže peníze, prestiž, nechme toho …
„Takže děkuji panu premiérovi a předávám slovo panu ministru financí Janu Dvořákovi,“ vpadl Matoušek zpět do své role. Za ty prachy slušný výkon, pomyslel si sarkasticky. Snad bych to mohl odříkat i za Honzu – ten, aniž by tušil, že je v mysli vládního mluvčího takto familiérně osloven, se pustil do svého referátu, poctivé analýzy levicového ekonoma přednesené pohříchu mizerným řečníkem. Huhňání o růstu, odpovědné fiskální politice, povzbuzení exportu, podpoře zachování pracovních míst a vytváření nových, vesměs přítomné hluboce nudilo. Šlo o opakování jakési mantry této vlády, kterou ve šťastný moment pro tuzemskou levici mohla před dvěma roky sestavit tradiční Strana sociální jistoty s Blažíčkovým Českým středem. Dvořák jako populární kritik rušení některých sociálních programů, bojovník proti korupci a svolavatel vyššího zdanění pro velmi bohaté se na tomto úspěchu zřetelně podílel a někteří politologové dokonce pojmenovali jako Dvořákův paradox situaci, kdy ekonom SSJ ve špatně padnoucím šedivém obleku v nemoderních brýlích pod účesem zvaným přehazovačka v debatách vítězil nad protřelými elegány pravice, i když ho mělo diskvalifikovat přehnané užívání slovní berličky „jaksi“ a charakteristické potahování nosem bez ohledu na stav chřipkové sezóny. A Dvořákův paradox má pokračování i ve vládě, řekl si Matoušek v okamžiku, kdy si Dvořák dramatickou pauzou zjednal pozornost novinářů všelijak přežívajících tento čas a už trochu pošilhávajících po občerstvení v předsálí – „vláda musí hledat vlastní jaksi opatření na oživení hospodářského růstu a chce-li být opozice jaksi konstruktivní, opustí svou rétoriku bránící všemu, co může zvýšit příjem státního rozpočtu, a přestane se snažit hledat pomyslné úspory tam, kde se šetřit nedá – na matkách samoživitelkách, na jaksi dlouhodobě nezaměstnaných nebo samozřejmě na seniorech. My pracujeme na tom, abychom měli dost peněz jaksi na to, abychom lidem dali práci na tom, co tahle země potřebuje – kvalitní silnice, železnici, nové byty a tak podobně.“
Matouškovy oči se potkaly s pohledem jeho bývalého kolegy Roberta Slaného. Tohle vezmeš? Jasně, vzal bych to taky, k tomu opozičního šéfa, ten si k tomu sám řekne svoje, lidí, kteří rádi mluví do televize a nechávají se označit za ekonomické experty, máme taky dost, takže je vymalováno, řekne si mluvčí. Zbytek Dvořákova povídání už je třeba nějak přetrpět, asi jako každý rok na půlnoční v kostele, kam na manželčino přání chodí, nekonečné formulace mešního obřadu. Obvyklou koaliční úlitbou je vystoupení ministra za Český střed. Když nebylo taktické vyrukovat s Blažíčkem, dostává prostor jeho pravá ruka, ministr průmyslu a obchodu Josef Čech. Vedle Dvořáka elegantní, s pečlivě upravenými prošedivělými vlasy a nejdokonalejším možným uzlem na střízlivé kravatě. Záminkou pro jeho vystoupení na tiskové konferenci se stala zpráva jeho ministerstva Nestandardizovaná obalová politika maloobchodních subjektů, která tvrdí, že spotřebitele mate svévole výrobců potravin, kteří své zboží balí do zcela libovolných hmotnostních kategorií – zákazník, jenž se orientuje na cenu, je pak nemile překvapen, že za méně peněz dostal také méně jídla, říká ministr Čech. „Musíme si uvědomit, že my k regulaci saháme až v okamžiku, kdy cítíme, že to tržní prostředí si to samo nevyřeší. A to je právě tenhle případ a doplácí na to zákazník, tedy občan,“ uzavírá Čech své vystoupení.
Pro mluvčího Matouška je to okamžik, kdy se v něm nejvíc perou pocity, zda skutečně patří na tuto stranu Strakovy akademie, čelem k bodlinám mikrofonů zakrytým molitanem s logem televizních a rozhlasových stanic i deníků a zády k velkoplošné obrazovce nabízející uklidňující pohled na modrou oblohu, státní vlajku a rozkvetlou zahradu. „Prosím dotazy vás novinářů,“ pomáhá si Matoušek z krize. „Nejprve Veřejná televize, pan kolega Slaný,“ neodpustí si. „Slaný, veřejná, pane premiére, já bych se chtěl zeptat. Ta strategie, jak jste schvalovali o tom veřejném zájmu, tam bylo taky teda v tý strategii jako ňákej dopad na veřejnost, protože poslanec Král jakože opozice tam má výhrady, že to povede k vyvlastňování a tak, tak jak to je? Děkuju.“ Robert ví, jak se na cestičce vzhůru pohybovat, řekne si Matoušek, zatímco premiér Vacík začíná „tak opozice, pane redaktore, si nějak navykla strašit vyvlastňovanim, kdykoli vlada přide s navrhem, který má ve skutečnosti pomoci tam, kde se něco neuměrně protahuje. Vím, jak lide čekají na dalnice, na železnični koridory …“
I premiér si nechá říci, když jde o zkvalitnění jeho projevu, proletí Matouškovi hlavou, zatímco uděluje slovo Zuzaně Janečkové, rudovlasé redaktorce zpravodajského serveru praveted.cz – („právě teď ne, paní redaktorko,“ bývá nejčastější odpověď politiků, když se jim představí – mnozí se tomu s chutí zasmějí jako vtipu, který sami vymysleli). Praveted.cz by rádo při životě udrželo koaliční roztržku o nezaměstnanosti, ale Vacík ani Čech se nenechají dotlačit k žádnému prohlášení a člen Českého středu si nakonec podá tazatelku. „Víte, paní redaktorko, my ve vládě na rozdíl od novinářů, kteří vnímají nezaměstnanost jako vděčné téma, vidíme především ty rodiny s dětma, kde je někdo bez práce, kde chybí ten příjem, kde se třeba několik let nedaří najít práce, lidi před důchodem a tak dále. Politický kapitál dělat zrovna na tomhle, to by nebylo odpovědné, paní redaktorko.“ Správně, vypadne málem z Matouškových úst – tak jsem přece jenom jejich a ne náš? Janečková kontruje „na něčem jiném tedy politický kapitál děláte, pane ministře, jestli tomu dobře rozumím – na čem?“ Premiér zdvihne obočí, z pléna zašumí umírněný smích. Mluvčího by zajímalo, zda se k němu přidal i Robert Slaný, ale nemá čas to zjišťovat, je třeba opanovat kolbiště. „Ne, pardon, děkuji,“ říká, zatímco se od redaktorky vzdaluje mikrofon na tyči, „máme tu ještě dotaz í z s, prosím,“ vyzval zástupce agentury IZS (Informační zpravodajská služba), který chce upřesnit Čechovu zprávu o hmotnosti prodávaných potravin – „to je jako chcete nějak standardizovat?“ Ministr průmyslu a obchodu je ve formě a znovu se nedá strhnout k neuváženému slibu, který by mohl na žebříčku popularity pěkně odskákat – ochrana spotřebitele je prý prioritou vlády, ale nějakou nepřipravenou regulací nemůžeme ohrozit především ty poctivé výrobce, vše je potřeba prozkoumat, my budeme podporovat jakoukoli iniciativu, která podpoří odpovědnost zákazníků i výrobců, téma otevíráme hlavně k veřejné debatě, tak Čech dokončuje svou odpověď, v níž dokonale prodává svou dlouholetou politickou zkušenost sahající daleko před rok 1989.
Jestliže Matoušek něco premiéra naučil, pak je to zásada, že právě předseda vlády má mít poslední slovo. Zatímco hovořil ministr průmyslu a obchodu, dohodl se Vacík několika gesty se svým mluvčím, který navenek brífink končí, přičemž přehlíží zdvižené ruce některých nevyvolených žurnalistů, na něž se nedostalo. „Takže dámy a pánové, děkuji …“ „Pardon, já ještě k tomu, co říkal pan ministr Čech,“ vměšuje se premiér a pokračuje historkou, jak se sám někde v obchodě napálil a „neda se říct, že by mě manželka pochvalila, cha cha.“ Ještě máme na čem pracovat, reaguje v duchu Matoušek, ale na tvář nasazuje pobavený výraz – směje se teď Slaný? – a celé shromáždění obvyklými slovy rozpouští. „Diky, panove,“ slyší už v zákulisí od premiéra. Zase jednou žádný skandál. To bychom měli.
