Velmi neobvyklé gesto, kdy papež František líbal nohy představitelům Jižního Súdánu pozvaným do Říma k duchovní obnově za mír ve své zemi, naznačuje značné možnosti vatikánské diplomacie. Lze si ho zapamatovat jako trefnou odpověď, až se zase někomu zalíbí Stalinův posměšek o tom, kolik že má papež divizí.
Realista samozřejmě musí namítnout, že od líbání nohou k reálnému míru v Jižním Súdánu může vést docela dlouhá cesta. Skeptik připomene, že společná modlitba blízkovýchodních politiků s papežem v roce 2014 izraelsko-palestinské smíření nepřinesla. Katolík tradičnějšího střihu upustí povzdech nad tím, že František už neví, komu by měl po vězních a muslimkách ještě líbat nohy. Kronikář výstředních gest v politických dějinách zmíní třeba Chruščovovo tlučení botou do stolu v OSN. Konečně někde u piva může zaznít, že světem zrovna tak zmítají konflikty či hrozby, od Korejského poloostrova přes Ukrajinu, Sýrii až do Venezuelu, aniž by došlo k líbání nohou aktérů ve Vatikánu.
Námitek může být celá řada, ale viděno z druhé strany to smysl dává: Vatikánská diplomatická divize bojuje zbraněmi, které má k dispozici, a momentálně silnou složkou onoho arzenálu je papežova autenticita, uvěřitelnost jeho prosby o mír, v níž nelze hledat žádné postranní úmysly, třeba zálusk na jihosúdánskou ropu. Ačkoli ho fotografie ukazuje skloněného, v poníženém postavení, ve skutečnosti vystavil přítomné státníky poměrně silnému tlaku k naplnění mírové vize, byť nemá k dispozici ani ekonomické ani vojenské nástroje. Nemluvě o tom, že už několik let zřetelně zbídačené zemi pomáhá, jak se dá, investicemi do vzdělání, humanitární pomoci či otevřením zastupitelského úřadu v Jubě.
A koneckonců i tím, že o Jižním Súdánu hovoří. Svým gestem z tohoto týdne František zajistil zapomenuté africké zemi světovou pozornost. Dobrá může být třeba v tom, že po Vatikánu, státu, jehož diplomacie stojí vysoko nad jeho reálným vlivem, začnou k Jižnímu Súdánu promlouvat i země, které to mají naopak. Když se právě shodou okolností odehrávají velké změny i v sousedním Súdánu, stojí za to nepouštět ze zřetele tuto část světa, kde obrovské přírodní zdroje kontrastují s bídou většiny lidí.
Filip Breindl
