O důvodech této kritiky má Ovčáček jasno: Část diplomatických kruhů prezidentovi přijetí ve Vatikánu nepřála a když se jí nepodařilo setkání s papežem překazit, snaží se útočit zpětně. Ještě možná mohl dodat, že je to nečestné a nesportovní, třeba by tím ještě o něco více odvrátil pozornost od věcné stránky námitek obou diplomatů – tedy především, že nominace velvyslanců probíhá trochu jiným způsobem a dosud také nebylo zvykem časově spojovat jejich nástup do úřadu s případnou papežskou návštěvou, jak se stalo v případě laudatia Jindřicha Forejta.
Ale budiž, Ovčáček má v popisu práce vylepšovat mediální obraz svého šéfa a v této konkrétní záležitosti zvolil oblíbenou metodu věnovat se hráči místo míči. Lze tušit, že oba zasloužilé diplomaty jen pobavilo, když jsou peskováni za nedostatek loajality a diplomacie. Už proto, že se začíná bohužel zdát, že místo na seznamu nepřátel Hradu bude brzy velmi prestižní, zvláště když neutichá Ovčáčkova ofenzíva vůči Ferdinandu Peroutkovi, vpravdě nesmyslný pokus o vyřizování neexistujících účtů a do neuvěřitelných důsledků dovedená prezidentova umanutost a neschopnost čestně čelit situaci, kdy se jeho výrok ukáže jako nepravdivý. Zbývá jen čekat, co se bude dít dál – nebo spíš, co se bude dít dřív? Omluví se Miloš Zeman za svou nactiutrhačnou poznámku vůči Peroutkovi nebo předloží text, jehož existencí je si jist? A přiveze ho Ovčáček z Dvora Králové nebo ze Zelené Hory? Přijede mezitím papež František na Velehrad nebo se tak stane až poté, co Jindřich Forejt nastoupí jako velvyslanec do Vatikánu a Vratislav Mynář obdrží bezpečnostní prověrku? A jaký diplomatický post jednou čeká Ovčáčka, tohoto odborníka na profesionalitu, loajalitu, diplomacii, ostudu, rozpoznávání maření prezidentských návštěv a rok 1939?
Filip Breindl
