Může se jevit jako překvapivé, jak málo informací lze nalézt bez důkladnější badatelské činnosti v archivech o ministru kultury tehdejší České socialistické republiky Milanu Kymličkovi. Vynikne to při srovnání s poměrně podrobnými a lehce přístupnými údaji o jeho jmenovci, hudebním skladateli Milanu Kymličkovi, který se vydal trochu jinou cestou, když normalizační éru strávil v zámořském exilu.
O Kymličkovi-politikovi se dočteme pouze to, že ministerstvo vedl přibližně rok a půl a skončil nedlouho po kanonizaci, když se v prosinci 1989 poroučela celá vláda Františka Pitry. Nemnoho se ještě dozvíme o synu Petrovi a jeho podnikatelské dráze. Z elektronicky dostupné části dobových záznamů jednání našeho zákonodárného sboru na konci 80. let ještě vyčteme, jak Milan Kymlička předkládá jakýsi zákon o divadlech a jeho potřebnost zdůvodňuje tím, že posiluje ideové pravomoci vedoucích daných uměleckých kolektivů. V kronice města Mostu čteme, že svou přítomností „zdůraznil celospolečenský význam“ opětovného otevření kostela Nanebevzetí Panny Marie přesunutého v roce 1975 – pochopitelně se nejednalo o bohoslužebný, ale o výstavní prostor. Jazykem obvyklým v tehdejší době představuje ministr Kymlička v dubnu 1989 záměr rozvinout v zemi estetickou výchovu, protože si straničtí a vládní představitelé povšimli „všeobecného poklesu schopnosti osvojovat si hodnoty umění.“ Realizace tohoto záměru vzala za své ve víru dalších událostí, stejně jako výsledky údajných jednání, která měl vést s vatikánskými představiteli během své římské návštěvy. Asi se nenadál, že už v dubnu příštího roku přijede do Prahy papež a Československo obnoví své diplomatické styky se Svatým stolcem.
A také že za své vezme politická dráha Milana Kymličky. Protože o něm mnoho nevíme, nelze říci, jak přičinlivě stoupal po kariérních krůčcích a zda pro něj bylo poměrně bezvýznamné ministerstvo mimo federální vládu životní metou nebo zamýšlenou přestupní stanicí na cestě vzhůru. Ani přelomová dějinná událost naší země, které se osobně účastnil, ho nevymanila ze šedé masy tehdejších politických kádrů, mocných, ale skoro bezejmenných. Asi je to dobře, i když příklad místopředsedy stejné komunistické vlády Miroslava Tomana ukazuje, že tu jsou třeba zásluhy v oblasti hospodářské, o kterých nevíme …
Filip Breindl
