Na první pohled se zdá být absurdní, že se hlasuje o tom, zda pojem manželství přísluší pouze svazku jednoho muže a jedné ženy, zvláště když tato exkluzivita je zahrnuta ve slovenské ústavě. V současné Evropě však řada příkladů dokazuje, že nikdo nezná dne ani hodiny – například ve Francii si po vítězství Hollandových socialistů velmi pospíšili s uskutečněním revoluce manželství, s likvidací prý nekorektních pojmů otec a matka z úřední agendy a s obuškovým ponaučením pro ty, kteří v ulicích demonstrovali své přesvědčení o jedinečnosti tradiční rodiny a dovolovali si pobuřovat tričky se zobrazením rodičů opačného pohlaví.
Dalo by se najít několik věcných důvodů, proč se slovenským referendem nesouhlasit, ale oponenti zpravidla raději sáhnou o úroveň výš a začnou hovořit o tmářských katolících, kteří chtějí zuby nehty z nepříliš zřejmých důvodů Slovensko udržet mezi zaostalými zeměmi Východu a odmítají jeho posun mezi západní elitu. Vhodným studijním materiálem k této otázce je například komentář Martina M. Šimečky „Slovenská srážka“ z posledního vydání Respektu, který těmito formulacemi přímo překypuje a nevyhýbá se ani odvážné hypotéze, že církev svým aktivismem může podvědomě usilovat o vytěsnění svého domnělého pedofilního hříchu (zdá se, že pan Šimečka považuje slovenský klérus za spolek úchylných zločinců). Jako správný liberál z redakce, která před nedávnem snášela argumenty pro svobodu názoru v případě urážek náboženství, pak kvituje cenzuru slovenských médií vůči propagačnímu spotu zastánců referenda, protože prý zobrazuje, jak „dva gayové oplzle laskají vyděšeného malého chlapce“ – co na tom, že se v klipu žádný přímý kontakt hocha s jeho adoptivními „rodiči“ ve skutečnosti neobjevuje (dalším zase vadí, že jeden z dvojice má plnovous …).
Hlavní problém ovšem spočívá v tom, že oponenti referenda mají výhrady i k tomu, že svolavatelé hlasování užívají – podle nich zřejmě zneužívají – ryze demokratických výsad. Ty ovšem náležejí všem, i s výhradou, že většina nemusí mít pravdu a dokonce – jak nás také poučuje minulost – může velmi rychle sáhnout na práva menšiny, na její základní svobody, na důstojnost jedince. Lze konstatovat, že podstata slovenského referenda se pohybuje nedaleko těchto hranic, ale jak vyplývá i z rozhodnutí Ústavního soudu, základní práva a svobody neohrožuje.
Zkusme si představit, že by referendum pojednávalo o jiné záležitosti, dejme tomu třeba o legalizaci squatingu, obsazování neobývaných chátrajících budov. Pravděpodobně bychom se dočkali oslavných článků na sílu občanské společnosti a její schopnost mobilizovat demokratické nástroje. Je snadné se projevovat vstřícně a tolerantně vůči něčemu, co mi nevadí nebo je mi dokonce sympatické. Skutečný projev tolerance však přichází teprve s respektem k jinému smýšlení, které nekonvenuje s mým. Čas ukáže, jak se slovenské společnosti podaří zacelit zjitřenou hladinu veřejného mínění (a jak s touto výzvou naloží i katolická církev), ale celá věc by se měla stát ponaučením i pro liberály, kteří, jak se zdá, chtějí demokratické výsady přidělovat podle vlastních kritérií.
Filip Breindl
