Neštěstí znovu oživilo evropskou debatu o nelegálních imigrantech, která v jistých ohledech potvrzuje slova italského prezidenta: Při množství zpráv o dalších a dalších plavidlech máme tendenci ztrácet pochopení pro to, že mezi běženci převažují lidé utíkající ve strachu a před bídou; v lepším případě jim obecné smýšlení přisuzuje zištně-parazitické motivy, případně v nich rovnou vidí tykadla budoucích orientálních otrokářů.
Politici pak mají pocit, že je v takové atmosféře vhodné lavírovat a nepopouzet výroky o tom, že jde o závažný problém, který se týká i vnitrozemského Česka a jeho řešení bude něco stát. Na samotných vyjádřeních, že je třeba především působit v zemích přispívat k tomu, aby utečenci vůbec své domovské země neopouštěli, není nic špatného, ale realita provozu ve Středozemním moři naznačuje, že přinejmenším v krátkodobé perspektivě takto problému zbaveni nebudeme – zvláště když na tato vyjádření nenavazují účinné skutky.
Je-li v celé záležitosti jednoznačně nepřátelský prvek, jemuž stojí za to vyhlásit boj, nejsou to samotní uprchlíci, ale kriminální zázemí, které přeplavbu ve značné míře organizuje. Obchodníci se smrtí, kteří se bezostyšně obohacují na lidech vydaných na moři svému osudu a připravenosti italské pobřežní stráže, jsou protivníkem, vůči kterému by Evropa měla mobilizovat své bezpečnostní složky, tajné služby, ekonomickou sílu a další schopnosti. Možná by u toho mohla začít, když jinak těžko jednotlivé země hledají dohodu, jak konkrétně působit v zemi původu a zda pomáhat státům EU, které poznávají odvrácenou stranu svého přístupu ke Středozemnímu moři.
Rozhodný a efektivní postup vůči zločincům sám o sobě neodstraní celý fenomén uprchlictví a už vůbec ne jeho doprovodné problémy v sociální či bezpečnostní oblasti; může však zmírnit četnost zpráv o stovkách mrtvých v moři a v důsledku snad i společenskou atmosféru v Evropě posunout k přitakání slovům papeže Františka o běžencích: „Jde o muže a ženy, naše bratry a sestry, kteří hledají lepší život, trpí hladem, pronásledováním, nemocemi a vykořisťováním; jsou oběťmi válek a touží po životě. Hledají štěstí.“ Ne všechno, co od nové existence očekávají, mnohdy naivně a neinformovaně, od nás mohou dostat. Snad ale můžeme napomoci tomu, aby se jejich hledání štěstí a zejména životy neocitly v bezohledných rukou pašerácké mafie.
Filip Breindl
