Před 15 lety zemřel kněz Josef Helikar, který se – jako mnozí další duchovní – po nástupu komunistické totality ocitl v žaláři po odsouzení za nějaký údajně protistátní skutek – zde šlo o kontakt s vězněným biskupem Štěpánem Trochtou. Těžko říci, jak si režim představoval realizaci nápravy a výchovy ve svých kriminálech; Helikar svých pět let nesvobody v každém případě využil k tomu, aby se zapojil do svépomocného projektu vzdělávání mezi mukly navzájem a z vězeňské univerzity, která probíhala za zády bachařů, oficiálně vychovatelů, si odnesl přátelství s básníky Václavem Renčem a Janem Zahradníčkem. Podílel se na tom, že texty druhého jmenovaného byly převedeny do písemné formy a tak se zachovaly i budoucím generacím jako výrazně znějící svědectví o člověku v mlýnici své doby a způsobech, jakými ve své duši čelil zlu.
Kdyby se 50. let dožil dlouholetý pelhřimovský děkan František Bernard Vaněk, zřejmě by si – pokud by si uchoval duchovní svěžest v pokročilém věku – vůči rudé totalitě řekl své a třeba by se stal doyenem některého lágru. Lze tak usuzovat z nebojácnosti, s níž z kazatelny vystupoval proti válce vedené rakouskou monarchií a později, za druhé světové, otevřeně pranýřoval nacistické barbarství, za což se dočkal předvídatelné odměny – zatčení gestapem a uvěznění v koncentračním táboře Dachau, kde 1. dubna 1943 zemřel ve svých 70 letech. František Bernard Vaněk se narodil 15. července 1872 a letos tak jeho jubileum není kulaté. I tak mu dnes v Pelhřimově odhalí pamětní bustu a zavzpomínají na jeho oceňovanou literární činnost, na zásluhy o poutní místo na Křemešníku a možná také dojde na počátky ledního hokeje ve městě, u nichž stál tento kněz, spisovatel a vlastenec.
K 15. červenci se nevztahuje významné životní výročí některé celostátně známé a všeobecně uznávané osobnosti – rozdíl od předchozího dne, kdy uplynulo 113 let od narození kněze Josefa Toufara, jenž právem získává na společenském povědomí. Máme proto dobrou příležitost seznámit se s životním osudem dalších lidí, kteří zřetelně promluvili k naší historické paměti, i když se o tom tolik neví.
Filip Breindl
