Předvánoční atmosféra provázená přemírou světel, předčasným a donekonečna opakovaným přehráváním koled či strkanicemi v obchodech navzdory tomu všemu stále probouzí v mnoha lidech potřebu něco udělat pro druhé a snáze než jindy se veřejnost dojme příběhy opuštěných, osamělých a jinak potřebných. To je v pořádku, snad i včetně toho, že proměna této nálady ve skutky nemusí vždy přinášet potřebný užitek.
Jsou tu však i ony zmíněné meze, které poněkud brání k širšímu náhledu a poznání, že když si někdy stěžujeme na hektičnost této doby a jiné skutečné i zdánlivé, objektivní i námi zaviněné překážky poklidných, rozjímavých Vánoc, jsou to banality oproti mnoha lidem ve světě, kteří třeba lépe než my chápou podstatu svátku Kristova narození, ale nebudou si je moci prožít v takové pohodě jako my – a nejde jen o plné stoly a dárky, jde bez přehánění o život. S trochou patosu lze říci, že řada obyvatel naší planety si zopakují, co o betlémských Vánocích píší evangelisté Matouš a Lukáš, nejspíš i včetně rození dětí ve chlévech, útěku a hrozby zabití.
Jistěže vánoční přípravy nemají být časem výčitek a sebemrskačství, nadto v záležitostech, které částečně stojí mimo možnosti našeho vlivu. Na druhou stranu však stojí za úvahu, zda – když už poselství této doby takto rozumíme – projevy probuzení dobrého srdce nerozšíříme z polévky pro bezdomovce, hračky pro dětské domovy či krmivo pro zvířecí útulky také na lidi za hranicemi, kteří příliš nepotřebují rozzářený stromeček, drahé dárky a přeplněný žaludek, rádi by ale svátky pokoje a klidu v klidu prožili. Jak to udělat? Pro začátek stačí maličko – být s nimi v duchu, zařadit je mezi ty, komu věnujeme své myšlenky, reklamám a konzumu navzdory.
Filip Breindl
