Debata o umístění Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze shodou okolností ožila v době probíhajícího Týdne modliteb za jednotu křesťanů. Na první pohled by se mohlo zdát, že spor vystihuje propast mezi katolíky a dalšími církvemi, další souvislosti ale působí nadějně, bez ohledu na to, zda zůstane v platnosti dnešní souhlas pražských zastupitelů s umístěním repliky na náměstí, nebo dojde k další politické otočce.
Slova o naději platí především směrem k rozuzlení politováníhodné roztržky mezi kardinálem Dominikem Dukou a emeritním předsedou Rady Církve bratrské Pavlem Černým před mikrofonem Českého rozhlasu. Druhé dějství jejich setkání v pražské katedrále se vzájemnou omluvou se odehrálo poté, co bezprostřední emoce opadly a bylo možné vyjádřit, jak napsal Pavel Černý, že „přes tvrdý názorový spor ho mám rád jako bratra v Kristu“.
Bude-li nakonec na Staroměstském náměstí sloup stát, nemělo by jít o vítězství jedné křesťanské nátlakové skupiny nad druhou, o to, kdo zrovna měl u zastupitelů účinnější lobbisty. Ať se záležitost vyvine jakýmkoli směrem, zůstává jen na nás, zda z celé věci budeme nadále činit otázku emocí a před pobavenou, v lepším případě lhostejnou veřejností povedeme nikam nevedoucí mezikřesťanskou při plnou hlasitých obviňování. Anebo dáme přednost přemýšlení o argumentech druhé strany a zejména nezávislých odborníků.
Na příkladu roztržky kardinála Duky s Pavlem Černým vidíme, že ani předchozí silná slova nemusí bránit vyjádření vzájemného respektu a úcty, pokud se trochu poodstoupí od emocí. V pohledu na tento jednoduchý, ale v praxi někdy obtížně uskutečňovaný princip by nám neměl bránit jakýkoli sloup.
Filip Breindl
