Přelomový rok našich novodobých dějin se více či méně podepisoval i do soukromé historie desetiletého kluka z maloměsta v pohraničí. Vzpomínkový cyklus pokračuje další prázdninovou epizodou, tentokrát z lokality, která tehdy v 89. roce byla pro většinu Čechoslováků jediným dostupným Švýcarskem.
Onoho srpnového dne byl na programu celodenní výlet, při kterém měla poznávání půvabné skalnaté krajiny při vydatné túře na české i saské straně napomoci celá řada atraktivních dopravních prostředků, například mezinárodní rychlík, přívoz nebo tramvaj vedoucí zalesněným údolím. Nemluvě o dvojnásobném překonání státní hranice, které v té době představovalo malé dobrodružství; vždyť prezidentem byl Gustáv Husák razící doktrínu „hranice není korzo.“
V hale notně ušmudlaného děčínského hlavního nádraží se ovšem při pohledu na odjezdovou tabuli mohlo zdát, že ambiciózním plánem může už v zárodku otřást jakási vyšší moc, jež u všech vlaků směr Drážďany, Lipsko a Berlín uvádí trojciferná zpoždění, pro čerstvého čekatele druhého stupně ZŠ vskutku vhodná příležitost procvičit násobilku vyšších čísel při zjišťování, kolik hodin je 480 minut.
I na poměry tehdejšího dopravce ČSD to bylo hodně, mnohem víc, než aby se za příčinu dal označit běžný šlendrián. Proč vlak nejede včas, to se pokládalo za určitý druh státního tajemství, takže lidé pohlížející na cifry na odjezdové tabuli byli odkázáni na vlastní spekulace, zkušenost a různé divoké kombinace. Stále častěji se v hloučku ozývalo slovo stávka.
Pro desetiletého žáka nešlo o neznámý termín – četbou Malého Bobše, Poplachu v Kovářské uličce a dalších děl získal poměrně plastický obraz o utrpení dělnické třídy v předsocialistické éře. V kombinaci s populárním líčením mizérie, v níž dodnes žije dělnictvo v západních zemích, jejichž blahobyt zdaleka nepatří všem, se pak nabízela jednoduchá úvaha – dotyčné vlaky přijíždějí z některé kapitalistické země!
Háček byl v tom, že se všeobecně vědělo, že tyto rychlíky mají za úkol přepravovat Němce, Čechoslováky a případně Maďary k černomořským plážím. Na druhou stranu co to tuhle jeden kamarád zmiňoval jako hlavní zážitek vlakové cesty k bulharskému moři, tedy vedle tureckých záchodů v kombinaci se střevními problémy? Přece davy žebrajících dětí i dospělých obklopujících vlak, z čehož naše dětská rada usoudila, že se z nějakého důvodu jelo přes kapitalistické území. Volba nakonec padla na Rakousko.
I teď tedy přicházím k závěru, že vlaky přesměrovali přes Rakousko, v mých představách plné žebrajících dětí u nádraží, kde však dělníci zastavili železniční provoz, aby se domohli svých práv. Svěřuji tuto teorii rodičům, ale ti jí nevěnují ani útrpný pohled, ostatně přijíždí rychlík, který někdy v noci zahájil svou cestu v Bratislavě a nezapadl tak do té maďarské, skutečně maďarské a nikoli rakouské pasti. Je třeba se připravit, protože ačkoli teoreticky je náš stát se sousedním Východním Německem v nadstandardně přátelských a spojeneckých vztazích, připomíná každá cesta přes hranici malou bojovku, kterou nejlépe vyjádřil článek k jedné z lekcí v učebnici němčiny s nezapomenutelnou větou „proč jste kozačky a perlonové záclony neuvedli v celním prohlášení?“
Na rozdíl od mnoha spoluobčanů ovšem žádné zboží nepřivážíme, východoněmeckou marku s lehoučkými mincemi – v NDR asi znali Cimrmanovo „budoucnost patří aluminiu“ – jsme utratili toliko za občerstvení a lodní a tramvajové lístky, protože panoráma skalních útvarů nad labským údolím bylo zdarma.
Dospělí snad tušili, že se něco začíná dít, i když během této dovolené museli nakrátko přerušit pravidelné sledování západoněmeckých televizních zpráv. Z nich bude stále patrnější, že stát, do něhož jsme se vydali na prázdninový výlet, čelí exodu svých vlastních obyvatel. Také půjde vyčíst, že se ledacos pohnulo v Polsku i Maďarsku, takže brzy bude neaktuální větší část úvodu písně Ivana Mládka Zkratky – „z PLR do MLR jel jsem přes ČSSR“.
Místo toho zazní „an august summer night“ – leckdo mohl naslouchat větru změn (listening to the wind of change) právě v srpnu 89, ne však desetiletý chlapec, na kterého těch náznaků ještě bylo příliš málo. Poté, co železniční stávku mylně přisoudil zbídačenému Rakousku, neprojeví příliš fištróna ani v září, kdy zahájí nácvik na Spartakiádu ´90. O tom zase příště.
