Přelomový rok našich novodobých dějin se více či méně podepisoval i do soukromé historie desetiletého kluka z maloměsta v pohraničí. Vzpomínkový cyklus se přesouvá do prázdnin 89. roku a mění i dosavadní lokalitu.
Slunečný červencový den už má na kahánku a nad Prachovské skály se snáší soumrak. Do otevřeného podkrovního okna dědečkova doma proniká vůně sena, při jehož obracení a svážení do stodoly jsme přes den užili něco legrace, jeden z charakteristických pachů mých začátků prázdnin v té době. Výrazně je určovalo také koupání nedaleko Skalního města, sklizeň obrovského množství třešní a jejich pouliční prodej, sem tam nějaké žihadlo – v úlech teď večer rovněž zavládl klid – a báječné časy s bratranci.
Právě tito mladíci jsou hlavními aktéry oné večerní červencové scénky. Na přenosném rozhlasovém přijímači lapají každé slovo prachmizerného signálu. Je to podivuhodné, zvláště když obsah vysílání připomíná předčítání telefonního seznamu, jedno jméno za druhým ve větší či menší intenzitě dalších zvuků.
Pro desetiletého kluka by to asi valné kouzlo nemělo, nebýt určitého zbožštění oněch bratranců v mých očích. Vše jim hrálo do karet – sedmi až devítiletý věkový náskok, skoro dvoumetrová výška, skutečnost, že se brigádnicky podílejí na turistickém ruchu ve skalách, nemluvě o tajemně znějících pojmech gympl a matfyz, které zaznívaly v jejich rozhovorech s dospělými. Snažili jsme se je s bratry napodobovat alespoň v tom, co pro nás bylo dosažitelné, a tak se venkovská chalupa toho léta stala burzou anglických slovíček zapisovaných do notýsku, včetně vášnivé hádky o to, zda se mýdlo skutečně řekne meedle, nebo jde o holý výmysl.
Zbožňovaní bratranci by možná na věc měli jiný názor, ale zdálo se, že si zájem svých menších příbuzných, s nimiž se obvykle vídali právě jen jednou v roce, docela užívají, a více než blahosklonnosti, shovívavosti, neřkuli šikany, které se v podobných nerovných vztazích občas objevují, tam byla opravdová náklonnost.
Tak se i stalo, že před zmíněnou rozhlasovou seancí nezaznělo nic o malých dětech, které by měly jít spát. I desetiletá zkušenost už stačila na to, aby rozpoznala alespoň základní parametry toho, o co tady jde – tedy nejedná se o něco striktně nelegálního, ale také to není nic, co bychom rozhlašovali do světa. Něco jako večerní výlety na faru a sledování špatně nadabovaných filmů s náboženskou tématikou.
Větší vhled ovšem chyběl, také proto, že u nás doma se poslech exilových stanic v přítomnosti dětí obvykle neprovozoval, na to jsme měli zprávy západoněmecké televize. V monotónním předčítání jmen rušeným (to jsme ještě nevěděli, že doslova) nějakým škruňkáním bychom stěží spatřovali valného smyslu, nebýt až vášnivého zaujetí našich bratranců. Bylo zřejmé, že chceme-li jako mladší a slabší v místnosti dále prodlévat, je nezbytné zachovat absolutní ticho. Nikdo ani nedutal, takže světnicí zněl monotónní hlas z přijímače, kvílení rušičky a občas vozidlo projíždějící po nedaleké státní silnici z Jičína na Mladou Boleslav.
Až když zaznělo jméno Jiří Bartoška, situace se změnila. „I Bartoška,“ zdůraznil bratranec Péťa bratranci Martinovi (nebo naopak). „Bartoška,“ pustila se mladší generace do chichotání, které ukončilo rázné syknutí. Ano, konečně jméno, které nám, mizerně se orientujícím mezi tehdejšími veřejně známými osobnostmi, dávalo nějaký smysl. Je třeba přiznat, že za to mohlo v té době už odeznívající vzdychání spolužaček, které spíše setrvačně převzaly citové projevy předchozích ročníků, ale přesto jméno Jiřího Bartošky učinily předmětem různých debat. (Bylo by hezké tvrdit, že dobová znalost tohoto herce souvisela s jeho oduševnělým přednesem Máchova Máje podbarveném skvělou hudbou Karla Svobody v tehdy novém seriálu Cirkus Humberto, ale jednoduše by to nebyla pravda).
Zkrátka někdo si dění kolem petice Několik vět spojoval s Hankou Zagorovou, tou milou holkou, o jejíchž statisícových výdělcích dostával svodky, pro mě se po letech, kdy jsem si mohl srovnat souvislosti, tím symbolem stal právě Bartoška. (Mimochodem postava, kterou v tom Cirkusu Humberto ztvárnil, se jmenovala Bureš, ale to jen na okraj). A prázdniny roku 89 nekončí – příště zazní něco o tom, jak do socialistické dovolené promluvila stávka.
