Přelomový rok našich novodobých dějin se více či méně podepisoval i do soukromé historie desetiletého kluka z maloměsta v pohraničí. Vzpomínkový cyklus teď, o třicítku zkušenější, otevírá jarní vzpomínkou na námluvy s pionýry, přesněji Pionýrskou organizací Socialistického svazu mládeže.
Toho jarního dne práskl z čistého nebe šrapnel v kanceláři pionýrské skupinové vedoucí, což je dnes pozapomenutá funkce, kterou v 80. letech proslavila mladičká Veronika Žilková v seriálu My všichni školou povinní. Nedokážu posoudit, nakolik se jí podobala slečna či paní z naší základky třeba co do vztahových problémů s mladými učiteli a příslušníky Veřejné bezpečnosti. V každém případě onoho dopoledne vedla poradu tříčlenného týmu vybraného k reprezentaci školy ve vědomostní soutěži o pionýru, který mohutně slavil 40. výročí svého vzniku – když se to vezme kolem a kolem, aspoň se něco stihlo ještě před odchodem PO SSM ze scény.
V dotyčné soutěži šlo o samou teorii, data a vcelku suchopárnou látku, kterou se rozhodla skupinová vedoucí oživit výkladem o internacionální podstatě pionýrského hnutí, tedy něco o tom, že se rozkládá od NDR až po KLDR. Možná z našich tváří vyčetla jistou znuděnost, proto se při výkladu o pionýrech ve spřáteleném, i když na jaře 89 už dost kypícím Polsku, dotkla osobní noty. „Říkají si harceři, ale jsou to pionýři jako vy,“ tvrdila šéfka školní organizace – a tehdy jsme neměli kapacitu odhalit drobné nepřesnosti této teze. Vidle jsem do toho ovšem hodil jinak: „Já ale nejsem pionýr,“ pronesl jsem a vzápětí nastalo hluboké ticho, v němž se skupinové vedoucí před zděšeným vnitřním zrakem převíjel celý život. Jistě vážila nereálnost nasazení náhradníka tak krátce před soutěží, zvláště když jsem byl jejím trumfem díky schopnosti zapamatovat si sebeabsurdnější data – ostatně to o založení pionýrské skupiny na naší škole 1. září 1958 jsem nedokázal vytěsnit dodnes.
Vzápětí ale nalezla ztracenou rovnováhu. „To tam hlavně nesmíš nikomu říct,“ děla a mým pokývnutím se stalo zřejmé, že oba víme, podle jakých pravidel se tu hraje. Byla to pravidla celé té dějinné epochy – sehraj svou roli bez ohledu, co si o tom předstírání myslíš a pokud možno si pro případ průšvihu zajisti nějaké alibi, případně preventivně namoč někoho dalšího (odtud ostatně plynula má replika, řídily ji obavy z prozrazení nepionýrského statutu při soutěži, což bylo silnější než pud zachovávat veřejné tajemství o svém vybočení z řady – je zřejmé, že i desetiletý kluk měl tu dobu pod kůží).
S tím souvisí i další tah skupinové vedoucí – „běž se aspoň podívat na nějakou oddílovou schůzku.“ Což jsem mimochodem přislíbil docela rád, s ulehčením, že záležitost s nečlenstvím v organizaci už není můj problém, navíc s potěšujícím zjištěním, že zcela zjevně soutěž nebude probíhat v pionýrských krojích, které jsem ostatně na svých spolužácích vídal velmi zřídka. Proč to skrývat, opravdu jsem chtěl vědět, jak to v pionýru chodí, jsa mírně zmaten rozpory mezi líčením oficiálních mládežnických tiskovin či televizních pořadů a mírně řečeno skepsí mých spolužáků.
Kromě toho jsem po celou svou dosavadní školní docházku nesl poněkud úkorně, že tam nepatřím, a popravdě mě nikdy neuspokojilo maminčino vysvětlení, že „my, co chodíme do kostela, pionýra nepotřebujeme“. Začalo to už brzy po nástupu do první třídy, kdy školní rozhlas vyzval všechny, kteří se přihlásili na jiskry, k dostavení se do určité místnosti. Chyběla mi z domova větší orientace tímto pojmoslovím, a tak mě mrzelo, že nepůjdu tam, kde v mých představách budou od nějakého stroje odletovat jiskry a bude to velká zábava.
Reálnou újmu jsem ovšem nepocítil – do jara 1989 jsem stihl absolvovat dva letní tábory formálně nazvané jako pionýrské, dokonce v obou případech s mezinárodní účastí, i když ti kluci ze Štětína taky nevypadali, že by je harcerství bralo za srdce. Celá krojová paráda nejspíš narazila na limit ochoty rodičů udržovat tu modro-červenou nádheru, ostatně do našich končin nikdy nezavítal někdo z význačnějších soudruhů z ústředí, což by vyžadovalo plnou dětskou polní.
Nejnižší pionýrskou jednotkou tehdy byla každá třída, zahájil jsem proto neformální konzultace se spolužáky a kamarády, se Standou, Lubošem, Štefanem, Lukášem, Petrem, Michalem a dalšími. Nikdo z nich nepopisoval schůzky jako třeskutě zábavnou aktivitu srovnatelnou třeba s naskakováním na nákladní vagóny vlečky do naší továrny na trolejbusy. Zaznělo dokonce i „já tam taky chodit nebudu“, což ale znalec pravidel končících 80. let nebral doslova.
Dostavil jsem se tedy na oddílovou schůzku, která probíhala přímo ve školní třídě. Vedoucí oddílu byla paní, která svou aktivitou v SSM zřejmě chtěla zvýšit jinak nevelké šance svého syna, všeobecně přezdívaného Macák, k přijetí na nějakou lepší vzdělávací instituci. Po své práci prodavačky, tedy celodenního opakování, že zboží není, a příležitostných podpultových transakcí s prominenty, se ještě jednou týdně stavěla před dětskou skupinu, k níž se ani příliš nesnažila přilnout. Vlastně připomínala průměr pedagogického sboru naší školy, z něhož se ovšem vymykala třídní Milena Smolová, která učit uměla, necítila k dětem nenávist a na nás jí záleželo, což byly v kontextu tehdejšího obsazení prvního stupně značně výstřední vlastnosti.
Oddílové vedoucí ovšem osud upřel byť jen malý náznak pedagogického talentu, takže poté, co nového člena skupiny přijala s celkem pochopitelnou směsí podezření a pohrdání, zahájila frontální vyučování, které se od běžné hodiny lišilo snad jen tím, že paní u stupínku se namísto formálního vzdělání opírala pouze o selský rozum, kterým pohříchu nebyla také dvakrát obdařena. Látkou byla část Pionýrského zápisníku, na svou dobu celkem podařené publikace, která všechny přírodní a další reálie i know-how obšlehla ze skautských příruček a doplněná omáčka o lásce k Sovětskému svazu a další politická agenda se pak celkem rozpustila.
V případě naší oddílové vedoucí ovšem i toto byla smrtelná nuda, což skupina zcela zřetelně dávala najevo. Jako nováček jsem se k závažnějšímu vystoupení nevybičoval, i tak ale soudružka – zcela v souladu s tehdejší obecnou praxí nehledat skutečného viníka, ale spíše fackovacího panáka – vytipovala mou osobu coby zdroj údajného odboje a dala to najevo v poněkud nesourodém prohlášení. To zakončila oznámením, že se cítí být přemluvena, aby příští schůzka za příznivého počasí proběhla v exteriéru a svolává ji proto do lokality zvané Břízky, velmi by si však vyprosila, aby tam někdo (významný pohled mezi pány) přijel na kole, každý nechť přikvačí pěšky.
To byla ovšem voda na mlýn někomu, kdo krátce předtím dostal k 10. narozeninám skvělé kolo, cyklotrial ozdobený nápisem RMX na chrániči mezi řídítky i na takzvané štangli. Onoho dne jsem si to hnal do Břízek s připravenou sérií výmluv, proč nebylo možné realizovat požadovanou pěší přepravu (trumfem například mělo být oznámení, že nejsem vlastníkem zámku od kola ani klíče od kočárkárny a nemám jinou možnost předejít odcizení, než mít kolo u sebe). Příležitost jsem ovšem nedostal – oddílová vedoucí mě suše vyobcovala ze schůzky. S tím jsem problém neměl, konflikt nastal až potom, co z její strany proběhl pokus vykázat mě z celého prostranství, na který jsem – s vědomím jasné výhody únikových tras pro člověka s nohama na pedálech – reagoval poukazem na veřejný charakter daného místa. I to by se možná ustálo, kdyby měla jen stopové množství pedagogického talentu a o něco méně hysterie – když spolužáci navzdory jejímu jekotu dali před přehazovanou přednost sjíždění příkopu ve čtyřech lidech na jednom kole, začala se celá schůzka silně vzdalovat pionýrským ideálům.
Znal jsem ovšem pravidla natolik, abych věděl, že jsem se dotkl posvátné krávy, něco jako když žák paralelní třídy nazval soudruha prezidenta „Hnusák“. Obavy z odvety byly značné, protože soudružka vedoucí celkem nepokrytě ještě v Břízkách dala najevo, že prahne po mé krvi a má dostatek známých na to, aby se jí napila. Skutečnost se ale k mému překvapení omezila jen na stručnou poznámku v žákovské knížce a důrazný pohovor třídní Smolové – „buď tam choď a poslouchej vedoucí, nebo tam nechoď vůbec. Nepřej si mě, jestli ještě uslyším na tebe stížnost!“ Když pak v podobném duchu reagovali rodiče, aniž by uplatnili některou z běžných sankcí navazujících na poznámky, bylo po všem a dějiny mě za půl roku zbavily možnosti jakékoli nápravy (a Macákovu matku o jízdenku na gymnázium pro synáčka).
PO SSM velmi zdařile oslavila své čtyřicátiny, a protože jsem včas zadržel pošetilou spolužačku, která se chystala vyhrknout nesprávné datum, vyhráli jsme pro naši školu titul z jubilejní soutěže. Tuším, že diplom na čestném místě nevydržel o mnoho déle, než drobné ceny, které jsme si rozdělili my, přímí aktéři. Čas pořádně trhnul oponou už brzy, čímž ke mně mohla záhy doputovat jedna informace o mimořádném cynismu končící epochy – ani datum 24. dubna 1949, vznik novodobého pionýra, nedovedu resetovat z paměti, ale aspoň je tím vše zřejmé: organizace se zrodila právě na sv. Jiří, patrona skautingu. A náhodou se v té době stalo máloco.
Příště: Něco o hokejovém mistrovství světa, slovenském kamarádovi a nečekaném zastání Sovětského svazu. Můj rok 89 míří do května.
