Přelomový rok našich novodobých dějin se více či méně podepisoval i do soukromé historie desetiletého kluka z maloměsta v pohraničí. Červnová epizoda vzpomínkového cyklu se nese ve znamení školního výletu do hlavního města.
Už dlouho předem se zdálo, že to bude skvělé. Prý vyrazí jen naše třída – autobus zvládneme zaplatit díky vstřícnosti podniku VDUP (Výstavba dolů uranového průmyslu), jehož náměstek či co byl tatínkem jedné spolužačky. Oproti loňsku, kdy jsme takto zavítali na zámek Kozel a do našeho krajského města v Plzni (dle dobových materiálů osvobozené sovětskou armádou), tedy nemusíme snášet zátěž béčáků a céčáků, tedy spolužáků z paralelních tříd a mimo školu mnohdy velmi sympatických lidí, o nichž jsme se ale usnesli, že nám v Praze budou jen přítěží. Poté, co byl odjezd posunut z původně dřívější hodiny na 7. ranní, jsme se těšili, jak budou závistivě sledovat naše usazení v prázdném autobusu.
Rodiče bez reptání zaplatili 30 korun, což zhruba odpovídalo ceně dětské zpáteční jízdenky do Prahy, vybavili nás řízky, koláči, čajem, jablky a kinedrylem, a dobrodružství červnového dne mohlo začít. Kdo by dnes oprávněně reptal nad izolací Karlovarského kraje od dálniční sítě, možná by ho překvapilo, že to mohlo být i horší. I když taková pauza na páchnoucích záchodech v Hořesedlích, průjezd obcí Velká Dobrá a slalom přes všechny železniční přejezdy v okolí Jenče a Hostivice měly přinejmenším pro naši školní výpravu své kouzlo.
Jakmile nás na Bílé Hoře pohltilo hlavní město, propuklo nadšení. V tom šťastném věku, kdy ještě neřešíte, že byste mohli vypadat jako venkovští balíci (a školní výlet ještě nespojujete s nutností kazit si žaludek levným alkoholem), se jásot vybíjel na desítkách drobných maličkostí, kterým se Praha o tolik světelných let vzdalovala našemu maloměstu – ať to byla světla semaforů, cinkot tramvají, přistávající letadlo, stadion Sparty na Letné nebo takové ty podsvícené dopravní značky. Nejspíš se tento výběr atrakcí zcela nekryl s tím, co by nám v souvislosti s hlavním městem chtěla předat paní učitelka, ale protože ta svému řemeslu rozuměla, nechala své čtvrťáky řádit, přičemž se několika prvky klasické prohlídkové trasy s vkusem svých žáčků potkala – pochopitelně v metru, ale taky na Kampě nebo před orlojem.
Svůj díl pozornosti si vyžádala také Hradní stráž, ale jinak prohlídka Hradčan splývá do neurčité šmouhy, z níž paradoxně vystupují hnusné skleněné samozavírací (ale zamčené, jak jsme odvážně vyzkoušeli) dveře označené nápisem Kancelář prezidenta ČSSR. Osmdesátková estetika si našla místo i ve starobylém areálu, ale dodnes mi není jasné, proč mi to tak utkvělo v paměti (narozdíl od standarty – fakt nevím, zda tam Husák ten den byl), když jsme vlastně ani nemohli tušit, že je to nějaký architektonický renonc.
Po vyhlášení rozchodu na Staroměstském náměstí jsme téměř plně využili tehdejší tamní obchodní síť. Tehdy se tam ještě netušilo o možnostech trdelníku, natož o tom, že je tradiční, ale točenou zmrzlinu měli a něco suvenýrů ze státem regulované produkce rovněž. A pro třídní podivíny zde bylo ještě knihkupectví, kde jsme s dvěma kamarády chtěli zanechat naše chudičké kapesné za náš objev posledních měsíců – foglarovky.
Dlouho zapovězený Jestřáb už zase mohl publikovat – první vlaštovkou byli Hoši od Bobří řeky, o které jsem ovšem tolik nestál, protože ty jsme měli doma v minulém vydání před normalizační stopkou (podobně jako Rychlé šípy ve dvou sešitech, když o tom tak přemýšlím, tatínek, tehdy svobodný mladý muž, byl kolem 68. roku prozíravý v globálně-politickém i zcela soukromě-rodinném ohledu, snad až na to rozhodnutí neodejít do emigrace …). Nový výtisk Chaty v jezerní kotlině s ilustracemi Marko Čermáka jsem dostal před pár týdny k svátku. Tady budou mít něco dalšího, říkali jsme si cestou do prodejny na rohu náměstí s Celetnou ulicí.
Problém byl, že jsme mohli střílet pouze naslepo. „Paní vedoucí, tihle chlapci chtějí něco od Foglara,“ přivolala si prodavačka posilu. Paní s brýlemi na šňůrce na hochy z venkova s batůžky na zádech popatřila s jistou sympatií, kterou ale velmi rychle přikryla realita. „Nemáme nic,“ zazněla tehdy celkem běžná odpověď, která ale často skrývala význam „nemáme nic pro vás“. I dobrá kniha patřila v éře skomírajícího socialismu k nedostatkové komoditě, s níž se čile obchodovalo pod pultem, a paní vedoucí rozhodně neměla vizáž začátečnice, byť je klidně možné, že žádného Foglara opravdu neměla.
No nic, aspoň to nedopadlo jako tuhle, když jsem si z jiného zájezdu přivezl jednu ze sešitových detektivek edice Magnet a rodiče mi ji po krátkém studiu zabavili jako zcela nevhodný materiál. Z titulu Nejdelší noc jsem usuzoval na nějakou nemravnost, ale až po letech jsem musel zklamaně konstatovat, že jde o estébácký román o proradnosti americké špionáže v ČSSR, a čas strávený marným pátráním po úkrytu této publikace byl vskutku ztracený. Tentokrát jsem rodiče mohl potěšit, protože brzy po návratu z Prahy jsme dostali dvě třetiny zaplacené sumy za výlet zpět, jelikož VDUP byl ještě štědřejší, než se čekalo, a celou věc jsme tak doslova pořídili za pětku.
Brzy poté začaly foglarovky vycházet jako na běžícím pásu, ale tím, že se pro ně dalo chodit na jistotu do našeho městského knihkupectví, nemluvě o možnosti zápůjčky z knihovny, která ztratila přívlastek lidová, to všechno ztratilo ono kouzlo lovu. Ale ukázalo se, že se s tím dá žít docela dobře.
A příště už budeme na prázdninách, kde v paměti utkví jeden z prominentních signatářů petice Několik vět.
