Obě kauzy mají společné to, že nelze zvažovat zdrženlivost před soudní mocí suverénní země – rozsudky jsou nelidské, absurdní, nehumánní a nemilosrdné a je na čase Pákistánu říci, že takové mínění o nich svět za hranicemi má.
Důležitější je to tím spíše, že Asia má daleko horší zázemí než Meriam, na jejíž straně od počátku zněl silný hlas Spojených států, které hájily zájmy manžela Ishagové. 43letá pákistánská venkovanka, žena cihláře, s nímž vychovává pět dětí, sotva dojme sociální sítě jako příběh těhotné Súdánky. Jestliže se ale na její stranu s velkou odvahou postavila pákistánská křesťanská elita (velmi nepatrná) a někteří umírnění muslimové a jestliže mezi nimi jsou už i oběti na životech (ministr Šahbáz Bhattí, guvernér Salman Taseer), tím spíše je třeba ze západního klidu důrazně pozvednout hlas jednotlivce a důrazně vyzvat své i evropské politiky, aby činili totéž směrem k Pákistánu.
Celý případ ukazuje na zrůdnost systému, v němž takzvaný zákon proti rouhání slouží k šikanování menšin. Asia Bibiová těžko měla intelektuální kapacitu na to, aby se pustila do kritiky islámu – do vězení (a snad ne nakonec na popraviště) ji dostala eskalace sporu s muslimskými ženami, které jí vytýkaly, že jako jinověrkyně pila vodu ze stejné nádoby jako ony (!). Dříve jedinou křesťanskou rodinu ve vesnici vyzývali k přijetí islámu, pak si někdo brousil zuby na její majetek, a když slovní pře u studny vrcholila, rozťala ji snad zoufalá, snad podrážděná, snad vylekaná Asia srovnáním užitečnosti Ježíše Krista a Mohameda pro lidstvo … Nic víc sousedé nepotřebovali ke krutému zúčtování, k němuž si navíc přizvali úřední pomoc.
Pokud Bibiovou za to opravdu pověsí za stávající lhostejnosti Západu, bude to smutným vysvědčením naší neschopnosti postavit se na stranu statečných lidí, pro něž dodržování lidských práv není předmětem akademické debaty, ale záležitostí běžných problémů s nejistou perspektivou, bojujících nejen s krvežíznivými extrémisty, ale i s bojácností svých zastrašených soudů, které se neodvažují změnit verdikt stanovený předtím davem, jak se ukázalo u odvolacího procesu v Láhauru. Jestliže se Západ právem raduje z udělení Nobelovy ceny míru Malale Júsufzaiové a zčásti to interpretuje jako kritiku pákistánských poměrů – vždyť to není tak dávno, co tuto dívku Talibanci málem zabili – měl by se stejným zaujetím spočinout na ženě té nejnižší společenské třídy. Udělat to právě proto, že její příběh nemá takovou mediální sílu jako ten Meriam Ishagové.
Filip Breindl
