Kdo se vydrápal na Jedlovou, Luž či Hvozd, přestane o těchto vrcholcích přemýšlet jako o krtincích. Nelze je samozřejmě vydávat za velehory, ale už samotná konfigurace terénu se strmými úbočími a faktickou neexistencí hřebene či náhorní plošiny činí z výstupu zajímavou výzvu, zvláště když cestovatel nese veškeré své několikadenní živobytí na zádech. Příjemné rozptýlení obstarají kromě nádherných výhledů do kraje také zajímavé skalní útvary, písčité pěšinky a šumící lesy se značným zastoupením bučiny. Zároveň není přechod Lužických hor přes všechnu námahu časově náročný – varianta z nádraží v Jedlové přes horu Jedlová, hrad Tolštejn, Luž, nocleh v Dolní Světlé, Krompach, Hvozd, Oybin a Hartau s cílem v Hrádku nad Nisou zabrala necelé dva dny a ponechala dostatečný prostor na koupání v nádrži Kristýna. Pro zájemce o přidané túry je výhodou, že další zajímavé destinace jsou nedaleko, ať se jedná o Česko-saské Švýcarsko, Ještědský hřbet, solitérní vrchol Ralska či Jizerské hory.
Problematickou složkou mnoha našich hor bývají lidé v nich působící – různí takyturisté odhazující smetí v přírodě či chodící za doprovodu oblíbené skladby řvoucí z i-Phonu, provozovatelé předražených služeb, pro něž je heslo „náš zákazník, náš pán“ přežitkem, vizionáři zaplňující krajinu podivnými, do hor se nehodícími a často nedokončenými stavbami. V Lužických horách se tyto sorty nestačily příliš etablovat, snad proto, že toto pohoří je pod jejich rozlišovací schopnosti. Výsledkem jsou malé sjezdovky s jednoduchými vleky, vesnice s chalupáři v opravených roubenkách (sem tam necitlivě), turisté, kteří při míjení na cestě zdraví jiné turisty, a překvapivě dobře fungující dostupné a levné služby.
Pravda, člověk volící filosofii „omnia mea mecum porto“ nedá příliš vydělat místním ubytovacím kapacitám, zvláště když v okolí celkem snadno nalezne vhodný přístřešek, nabízenou stravu ale přijme s povděkem, stejně jako příležitost k rozhovoru na téměř existenciální témata – odkud jsme, kam jdeme … „Jste blázni,“ slyšíme častou reakci na popis naší logistiky. Něco na tom možná je, ale když to porovnáme s cestou do přeplněných přímořských letovisek v největším horku, může se úroveň dovolenkového bláznovství jevit jako dosti relativní. Ostatně stačí vyzkoušet, třeba i lehčí variantu s noclehem pod střechou – k oběma způsobům se Lužické hory jeví jako nanejvýš vhodné. Není nad skvělý pocit po probuzení ve spacáku, kdy do zvuku šumícího potoka proniká myslí Trampská bratří Ebenů: „Najednou připadáš si ňák príma a svobodnej a tak. Prostě tak, tak ňák, ňák tak. Pojď dál, s náma se nenudíš, pojď dál, ráno se probudíš a vedle sebe máš o šišku víc. (…) Mlhavý ráno za tratí, u cesty roste kapradí, sbalíš si deku, spacák, celtu, pytel (pytel, pytel). A kdyby ňákej úředník začal ti říkat, co a jak, sbalíš si deku, spacák celtu, pytel (pytel, pytel). Důležitý je to, co seš, odkud jsi přišel a kam jdeš, co seš, kam jdeš, co seš.“ Myslí ještě krátce proběhne motiv stírání rosy na kolejích či tuláckého rána se zhášením ohně vodou z říčky, a už si ordinuje pokyn „šlapej dál“. Hvozd s věžičkou německé rozhledny roste do výšky, po zádech stékají první kapky potu, ale batoh ještě netěžkne s každým krokem. Krmím se červenými malinami a zdá se mi, že o Lužických horách vypráví i další píseň „… Pod modrým nebem nad hlavou jdu i já chůzí houpavou, nohy mám v trávě a ve vší slávě šlapu si to doubravou. (…) I když je cesta rozbitá a štěstí z nebe nelítá, cestu si chválím, křepelka z dáli pět peněz mi počítá. Nebe nad hlavou, dýchám z plných plic, nebe nad hlavou, kráčím slunci vstříc, nebe nad hlavou, nad hlavou, nad hlavou, nad hlavou nic víc. Nebe nad hlavou, plné beránků, k připitkům zve studánku na pár doušků oranžády z červánků.“
Filip Breindl
