Snad je ono zkrácení Květné neděle vhodné alespoň k tomu, aby se ještě lépe demonstrovala skutečnost, která ale snad musí být zjevná – letní čas ve své současné podobě nemá nic společného s létem, jak ostatně každý může zjistit při pohledu ven. Není poněkud divné spojovat letní čas s dneškem, kdy začíná Svatý týden vrcholící o Velikonocích, jimž politická korektnost a mediální zjednodušení stanovily název „svátky jara“? (Je to samozřejmě v celé záležitosti pouze okrajový prvek, ale ne zase tak bezvýznamný – termín „letní čas“ totiž zní přijemněji než správnější „sezónně zaváděný východoevropský čas“, krom toho vytváří dojem, že jde o rovnocennou dvojici letní-zimní.)
Někteří čeští europoslanci si v souvislosti se sezónní změnou času začali klást oprávněné otázky, které by podle mého názoru měly vůbec znít veřejnou debatou – k čemu je to dobré, kdo to nařídil, jaká jsou s tím spojena rizika a podobně. Lze přitakat jejich kritickému postoji k říjnové a březnové změně, ale souznění se vytrácí v okamžiku, kdy z Bruselu zazní, že nejprve je třeba odstranit přetáčení hodinek a pak vést debatu o tom, který z časů zavést, zda letní či zimní … Odpůrce střídání času tak zjistí, že se z dosavadních spojenců mohou stát protivníci, kteří namísto eliminace umělého, vesměs nelogického (ovšem ne zcela) a sociálně-inženýrského letního času vážně uvažují o jeho rozšíření ze sedmi na všech dvanáct měsíců v roce! Odpůrce střídání času tak dokonce může zjistit, že vlastně takovým odpůrcem není, že by si to i někdy prostřídal …
Celé dění kolem letního času zřejmě souvisí s potřebou distribuovat denní svit a napravovat údajné nespravedlnosti vycházející z našeho postavení kolem 50. rovnoběžky. Na oběh naší planety ještě politická moc nevyzrála, a tak si alespoň zakvedlá s časem. V některých ohledech je dokonce odpůrce této distribuce denního svitu nucen přiznat letnímu času jisté opodstatnění – ve skutečně letním čase převádí denní svit z období většinového spánku kolem čtvrté hodiny ranní do večerní doby kolektivní bdělosti. Jenže distributor neví, kdy přestat, a přibírá nejen konec března, duben a září, kdy toho světla není zrovna na rozdávání, ale i skoro celý říjen, který je už za hranicí rovnodennosti a tma tedy dominuje, i kdyby se sociální inženýři stavěli na hlavu (mimochodem pamatujete, jak do roku 1996 bylo v říjnu ráno světlo, pravda, taky se dřív stmívalo?). Někdy, když už někdo pociťuje zvláštní nutkání tento stav obhajovat (často tato potřeba nevzniká, tohle není téma pro diskusi), zazní argument o proměně životního stylu. Nevím, i když se některé činnosti zcela jistě posouvají do pozdějších hodin, příliš se nemění začátek školního vyučování, uspořádání úředních hodin nebo směnného provozu od šesti.
Zimní období plně odhaluje meze všech distributorských snah týkajících se denního svitu – nejspravedlivěji s tou trochou hospodaří právě ten přirozený středoevropský s osou v pravé poledne. Nejsme-li schopni shody na sezónní změně tam, kde tolik nebolí, kde neuvrhne náhlou tmu na velkou množinu vstávajících (například 1. květen SELČ na 15. poledníku mezi východem a západem Slunce 5.38-20.22, 31. srpen 6.16-19.48), nechme ho celoročně a nesnažme se nechat denní svit sloužit něčemu tak nestálému, jako je náš životní styl. Vize celoročního léta je totiž nakonec překvapivě docela tmavá – i europoslanci by si za ty dva měsíce, kdy by se v Bruselu rozednilo až po deváté ráno, toho mohli povšimnouti. Kdo ví, možná by si užívali aplausu Evropanů nadšených z toho, že na Nový rok vydrží světlo skoro do půl šesté. Autor těchto řádků by ale v jásajícím davu chyběl, nejspíš by na svůj blog psal o tom, jak krásná byla světlá březnová rána ještě v roce 2015.
Filip Breindl
