Ukázalo se, že národem zdaleka necloumají záchvěvy proruské vášně, naposledy pozorované v roce 1945 (a to kdo ví, jestli), jak by se mohlo zdát z některých mediálních výjevů. Mnohým mohl být průjezd amerických vojáků zcela lhostejný, což by samo o sobě byla dobrá zpráva, protože těžko by podobnou vyrovnanost bylo možné zaznamenat při vniknutí armád tehdejších „spojenců“ v srpnu 1968. Teď navíc řada lidí pocítila potřebu osobně říci projíždějícím vojákům, jak si cení spojenectví s USA a členství Česka v NATO. Společenská nálada jednoznačně tíhne k západu, ke světu, kde se cení svoboda, demokracie a lidská práva, a nejspíš ji výrazně povzbudil hlasitý křik odpůrců, který však zazníval převážně na mediálním fóru, nikoli v terénu.
Celá debata navíc umožnila důkladněji nahlédnout do myšlenkového zázemí těch, kteří průjezd amerického konvoje považují za okupaci (ale že docela utekla …). Ruské vlajky na mítincích, hákové kříže vedle symbolů NATO, pobouření z bezprecedentního ohrožování zájmů Moskvy, symbióza různých obskurních skupin nepříliš transparentního zázemí s elitou KSČM (která znovu potvrdila, že se nehodlá zbavovat svého vlastního okupačního másla na hlavě) a k tomu Jiří Vyvadil se svou zoufalou, leč marnou snahou ovládnout alespoň sociální sítě … Kdo by chtěl zvažovat pro a proti české bezpečnostní orientace na západ či východ, obdržel poměrně výmluvný studijní materiál, stejně jako příznivci George Orwella dostali živou ukázku hesel Válka je mír – svoboda je otroctví – nevědomost je síla.
Navíc nebýt průjezdu amerického konvoje, nedostali bychom tak přímou a bezprostřední ukázku, jakým inovativním způsobem zacházejí ruská média s realitou. Stačí jednoduše porovnat události, které jsme prožili, s tím, jak o nich informovali i ruští zpravodajové působící v Praze.
Vše proběhlo v době, kdy k nám doputovala ještě jedna dobrá zpráva o propuštění Antonie a Hany zajatých předloni v pákistánském Balúčistánu. Internetem se vzápětí začal ozývat silný hlas těch, podle kterých si za zločin spáchaný na svých osobách mohou dívky samy. Svým nenapodobitelným způsobem se k nim přidal i prezident Miloš Zeman – jeho předchozí přitakání americkému spojenectví tak zřejmě bylo jen světlou chvilkou. Snad je ale skutečnost jiná a mnohem pozitivnější jako v případě dragounského konvoje a lidé v Česku především prožívají radost z návratu Antonie a Hany a drží jim palce, aby vyléčily všechna traumata. Kéž by tomu tak bylo, když obraz naší společnosti ve zrcadle nastaveném Američany není zdaleka tak ošklivý, jak by se někdy mohlo zdát.
Filip Breindl
