Když to nemůžeme snížit jinak, napaříme jim daň – takový záměr v kostce měla KSČM, které se podařilo příslušný zákon přes hlasitý nesouhlas sněmovní opozice a Senátu prosadit díky svému postavení vůči vládě. Záměr faktické konfiskace, jakkoli vynalézavě zabalené, narazil u Ústavního soudu.
A nejde jenom o to, že Ústavní soud příslušné ustanovení zrušil. V odůvodnění soudce-zpravodaje Jaromíra Jirsy zaznělo například to, že jestliže stát jedním zákonem dobrovolně určí, že je dlužníkem, nemůže toto své postavení svévolně měnit. Nepřípustné je i zneužívání suverenity státu určovat daně – v tomto případě jde o zjevné obcházení skutečného účelu zákona, čímž se ostatně někteří předkladatelé ani netajili. Je dobře, že nejen jim Ústavní soud připomněl, že takto v demokratickém právním státu jednat nelze.
K Ústavnímu soudu ovšem celá věc nemusela dospět, kdyby sněmovna naslouchala vlastním expertizám, které o pravděpodobné neústavnosti celé věci jasně hovořily, nemluvě o selském rozumu. Nelze snad ani zazlívat komunistům, že podobný návrh připravili a prosazovali, vždyť církevní majetek mají nějakým zvláštním způsobem zapsaný ve své politické DNA (ta by stála za samostatný článek, například nynější obrat komunistických špiček k „evropským institucím“, k nimž by se to mělo dále hnát). Ostuda spíše padá na vládu, která na tento komunistický požadavek výměnou za podporu kabinetu kývla celkem bez problémů. Provázelo to schizofrenní jednání představitelů hnutí ANO, kteří sněmovnou celou normu tlačili, aby zároveň v zákulisí ujišťovali církve, že to stejně neprojde přes Ústavní soud. Koaliční ČSSD pak zjevně uspokojovalo, že se téma církevních restitucí podařilo tímto způsobem zvednout. A zapomenout nelze na nepřímého koaličního partnera, prezidenta Miloše Zemana, který je architektem tohoto vládního uspořádání s podporou KSČM a jejími podmínkami a zákon o zdanění bez váhání podepsal.
Předsedové vládních stran Andrej Babiš a Jan Hamáček jistě mají právo na názor, že objem restitucí je nepřiměřeně vysoký. Takové přesvědčení je ale neopravňuje k podobné svévoli snížit pod záminkou zdanění jednostranně dluh, který stát dříve uznal. Je jejich špatným vysvědčením, že jim to musel vysvětlit až Ústavní soud. Způsob, jakým to udělal a zdůvodnil, ostudu široké vládní koalice jen podtrhuje.
Filip Breindl
