Jepičí život měl v poslanecké sněmovně návrh Úsvitu, aby náboženské společnosti požívající zvláštní práva (stát uznává sňatky uzavřené jejich duchovními, umožňuje jejich působení ve školství, armádě či vězeňství a podobně) byly pod větším dohledem tajných služeb a policie. Věcně je rychlé zamítnutí zcela v pořádku, kvůli dalším okolnostem se ale vyplatí této sněmovní epizodě věnovat pozornost.
Jednou z těchto okolností je zjevný strach, který sepisování předlohy provázel – norma mimochodem vznikla v kruzích protiislámských aktivistů. Stanoví cíl, proti němuž nelze mít námitek; je bezpochyby v zájmu České republiky bránit šíření náboženského fundamentalismu, ať už islámského či jakéhokoli jiného. Bohužel volí způsob provedení, který s velkou lehkostí, údajně v zájmu jakéhosi vyššího dobra, obětuje jednu z významných hodnot naší společnosti, totiž náboženskou svobodu. Je to typický vzorec uvažování ovlivněného strachem z toho, že někdo nějakou výsadu zneužije, a podobným směrem se v části politického spektra uvažuje například směrem ke svobodě pohybu. Bez ohledu na to, jaké pojistky proti zneužití obsahuje současná legislativa (která v našem případě upravuje samotný proces registrace církví a náboženských společností) – jak se uplatňuje v praxi, je samozřejmě druhá věc, ale tady asi podvázání svobod nepomůže.
Než celá předloha, která stejně byla více snahou o zviditelnění předkladatelů než reálným politickým plánem, zapadne do zaslouženého zapomnění, neškodí se podívat na samotné hlasování o zamítnutí návrhu. Kromě poslanců Úsvitu vcelku podle očekávání normu bránil také vyvržený zakladatel tohoto uskupení Tomio Okamura (už ale ne někteří z dalších poslanců, kteří po různých otřesech zůstali mimo klub jako nezařazení) a dále téměř všichni přítomní komunisté, což s ohledem na modely státního dozoru nad církvemi do roku 1989 rovněž nemůže budit údiv. Tři výjimky z klubu ANO a zmatená vystoupení některých členů tohoto klubu v rozpravě snad lze přičíst celkové abnormalitě tohoto politického projektu (na hlasování nepřítomného) Andreje Babiše. Pozdvižení obočí a snad i přímo zvednutí varovného prstu si zaslouží postup občanských demokratů – ti až na jednu výjimku (bývalý pražský primátor Bohuslav Svoboda, který se zdržel hlasování stejně jako čtyři komunisté) svorně hlasovali proti zamítnutí návrhu. Protože ani slovem nezasáhli do rozpravy, lze se jen dohadovat, jakým směrem se teď v ODS ubírají úvahy o vztahu státu a církví a jakou roli v nich hraje strach. Neškodilo by, kdyby třeba Petr Fiala nebo Marek Benda napověděli.
Filip Breindl
