Obhájci minulých pořádků při poukazování na komunistické zločiny často mívají připravený argument, že slušní a pracovití lidé se neměli čeho obávat. Případ číhošťského faráře, jehož slušnost a pracovitost potvrzují zjištění životopisců, usvědčuje takové tvrzení z nepravdy. Totalita násilím nereagovala jen na nepřátelské projevy, nešlo o žádnou revoluční spravedlnost, které by mohla jít odpustit nějaká ta rána vedle. Sama se chovala agresivně vůči jednotlivcům i skupinám a obětí se mohl stát kdokoli, ať už venkovský farář nebo vysoký představitel KSČ, jak se mnozí z nich nepříjemně přesvědčili.
Další charakteristikou totality, která se zvlášť projevuje v číhošťském případu, je zajímavé spojení sofistikovanosti a primitivismu. Způsob, jakým režim chtěl ve svůj prospěch zhodnotit celou záležitost s křížem, nese znaky jisté promyšlenosti. Příznačně však narazil na intelektuální meze svých slouhů, kteří se vyznali pouze v tom bití a z prostředku udělali cíl. Idea komunismu hlásá údajnou společenskou spravedlnost, k ní ale chce dojít bojem a neobejde se přitom ani bez síly úplné spodiny, která při dobře připraveném usměrňování má svůj význam, ale někdy se vymkne z rukou. Krev pak mají na rukou všichni – ti, kteří systém zdokonalovali a mučení nařizovali, stejně jako ti, kteří ho – mnohdy radostně, jak dokládají svědectví – prováděli. Rovněž zajímavé je, jak režimu záleželo na vnějším dojmu procesní čistoty, řádnosti a justiční konvence, i když ulici by zřejmě uspokojilo veřejné věšení. Tohle bylo patrné zejména v kauze Milady Horákové, ale i v případě Josefa Toufara za vším vězela snaha prezentovat jeho případ u „soudu“.
Je třeba ocenit pořadatele festivalu Mene tekel, že letošní ročník zaměřili na rodiny pronásledovaných. Trefili podstatu totality, která je patrná i v Toufarově případu, byť ještě silněji vynikne zejména v babické záležitosti: Režim, který se navenek tak silně hlásil k humanismu, si zdaleka nevystačil s odstraněním „nepřítele“. Vyžíval se – mnohdy opět oním sofistikovaně-primitivním způsobem – v šikaně a pronásledování příbuzných, de iure i de facto zcela nevinných lidí, a všelijak jim znesnadňoval kontakt s živým či zemřelým členem rodiny, jak se projevilo i u číhošťského faráře a okolnostech jeho pohřbení a informování pozůstalých.
Přestože Josef Toufar zažil pouhé dva roky takzvané lidově-demokratické vlády pod vedením KSČ, jeho příběh podává mimořádné svědectví o praktickém dopadu 25. února 1948. Výsledky voleb v posledních letech ukazují, že stále nezanedbatelná část veřejnosti vzhlíží k totalitní minulosti s jistou nostalgií, třeba kvůli určité ztrátě paměti, kvůli přešlapům současnosti nebo ztrátě svého skutečného či domnělého významu. Nejen jim je třeba ukazovat, co byly ve skutečnosti ty vzývané staré časy zač.
Filip Breindl
