Smutná, ale i veliká hodina našeho národa – tak před 50 lety pojmenoval kardinál Josef Beran z římského exilu čin Jana Palacha. Vystihl také podstatu oné sebeoběti, když prohlásil, že student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy chtěl vyburcovat mravní síly. Přinejmenším bezprostředně se mu to podařilo, jak lze číst v dobových záznamech o jeho pohřbu. Další vývoj roku 1969 se už ale ubíral jiným směrem a smutně vrcholil v srpnu, kdy proti lidem protestujícím proti návratu do bezpodmínečného područí bolševické Moskvy nemusela okupační vojska ani hnout prstem; všechnu špinavou a mnohdy krvavou práci obstarala naše vlastní policie, armáda či komunistické bojůvky Lidových milicí. Přesně o tom Palachův čin promlouval a stále promlouvá.
Nenechme se ovlivnit mediální zkratkou, podle níž se upálil na protest proti invazi zahraničních armád. Cynicky řečeno, na to by nemusel čekat do ledna. On reagoval na něco jiného než na zahraniční agresi. Byl to vzkaz těm, kteří se smiřovali s tím, že svědomí bude umlkat. Samotné cizí tanky jsou zlo, ještě horší ale je, když mnozí začínají hledět, jak zachytit ten správný vítr a udržet se nahoře bez nějakých etických mantinelů. Houstnoucí tma, teď už téměř výhradně domácího, nikoli sovětského původu, v níž se mimo jiné ztrácí morální převaha srpnových dnů se solidaritou, odhodláním, ano i humorem, to všechno stálo u myšlenky Palachova radikálního skutku, alespoň tak tomu rozumím a zdá se mi, že takto promlouvá i kardinál Beran. Ostatně i normalizační komunisté to dobře chápali, jak je patrné z jejich důkladné, leč marné snahy odstranit ze života veškeré vzpomínky na Palacha. Nebáli se tolik o dočasně umístěné sovětské jednotky, ale o poselství svobody založené na vnitřní integritě, na vyšším morálním principu.
Opravdu, jak také zdůraznil kardinál Beran, není třeba, aby kvůli tomu hořel někdo další. Nesme ve svých srdcích památku Jana Palacha jako někoho, kdo za velmi neobvyklých okolností varoval před tím, že rozklad jakékoli společnosti začíná ohýbáním svědomí jednotlivců. V roce 1969 stejně jako dnes.
Filip Breindl
