Řada příspěvků navíc nesla znaky mnoha neduhů tohoto prostředí, například zuřivě polemizují s míněním, které v předmětném článku vůbec nezaznělo, leda účelově posunutou interpretací – takto bylo možné autorovi předhodit, že se zastává Rusek ze skupiny Pussy Riot, aniž by o nich článek uvedl byť jen čárku. Lze pochopit, že v atmosféře řešící především prezidentovu slovní agresivitu a vulgarismy, se mnoho příspěvků zaměřila právě na tuto záležitost – většinou s obhajobou, že vhodnější slova pro Rusky, služební zákon a Karla Schwarzenberga neexistují – což ale nesvědčí o příliš pozorném čtení, protože článek výslovně říká, že Zemanovu krasomluvu považuje za vedlejší při mnohem závažnějších prezidentových přešlapech, jakými jsou nadbíhání Vladimiru Putinovi, lichocení Číně daleko nad rámec běžného politického pragmatismu či sestavování prezidentské vlády, ještě k tomu z „odborníků“ typu Zdeňka Žáka, Martina Peciny či Jana Fischera.
Volba Miloše Zemana připadá s odstupem téměř dvou let těm, kteří se do debaty zapojili, stále jako opodstatněný krok, a to z různých důvodů – nechuti ke Karlu Schwarzenbergovi (vadí šlechtický původ, rakouské vazby, emigrace, podřimování a nesrozumitelná mluva), představy, že Zeman rozmělňuje škodlivou nadvládu Bruselu v naší zemi (příchylnost k Rusku prý nevadí, protože to je daleko), nebo z přesvědčení, že s tímto pánem bude legrace. Mnoho debatérů rozhořčují protizemanovské hlasy, částečně vyčítají, že nezněly také vůči dalším postavám naší polistopadové politiky, částečně míní, že hlasatelé takových názorů by měli táhnout do Rakouska za svým údajným guru Schwarzenbergem, který ve skutečnosti žije kdesi na Křivoklátsku.
Co si z toho vzít v době, kdy se vzpomíná na 25 let od konce totalitního režimu v naší zemi? Nejspíš by bylo iluzorní očekávat, že národ setrvá v takové jednotě jako v listopadu 1989, kdy se prakticky napříč všemi společenskými vrstvami neslo přesvědčení, že vláda Jakeše, Štěpána a bdělých soudruhů z uličního výboru musí skončit. Na druhou stranu je otázkou, zda musely vzniknout tak hluboké příkopy mezi představami o směřování země a způsobu vykonávání veřejných úřadů, když pomineme rozdílnost představ o vystupování prezidenta republiky ve veřejnoprávním rozhlasu. Stále je ovšem třeba mít na paměti, že šlo o anonymní diskusní fórum, kde různé vášně planou trochu jinou dynamikou než v reálném životě. Navíc, když máme to listopadové výročí, je třeba konstatovat, že i když se snad stále potřebujeme učit v zahraničí, jak společnost stabilizovat, máme řadu svobod, které jsou mnoha lidem ve světě odepřeny, včetně svobody náboženské a také práva nevolit politiky, kteří se neosvědčili. Vysloužit si za takových okolností na internetu několik laskavých vybídnutí „táhnidorakouska“ lze považovat za zcela bezvýznamné, zvláště když v roce 1989 stačilo u nás mnohem méně, než vyslovení vlastního názoru, ke zmlácení obuškem; v Číně, která nás prý může poučit o stabilizaci, pak k rozježdění tankem nebo dodnes trvajícímu věznění v pracovním táboře.
Filip Breindl