Reklama
 
Blog | Filip Breindl

Erdoganova lekce z orientálního obchodování

Jestli je v něčem současná posedlost veřejného prostoru koronavirem k něčemu dobrá, pak rozhodně k tomu, že představitele našeho státu zaměstnává natolik, aby své silácké výroky vyčerpali na tuto záležitost. Trochu stranou zůstává jiná závažná věc posledních dnů, která by v reakci s populistickými politickými proklamacemi mohla v našem prostředí vyvolat něco toxického, byť jen v přeneseném slova smyslu.

Protože zatím je ta reakce na dění na řecko-turecké hranici až povážlivě střízlivá – vypravujeme konvoj s potřebami pro nouzové ubytování lidí, naši policisté jedou posílit ostrahu vnější hranice Evropské unie. Samozřejmě se sem tam objeví nějaký závan strašení před tím, že běženci, příznačně zcela jistě roznášející COVID-19, se usídlí zrovna v našem sousedství, a někdo z politiků přispěchá s ujištěním plným slov „nikdo“ a „nikdy“. Atmosféra málem nebývalého souznění pak vynikne při společném hanění věrolomného tureckého prezidenta Erdogana, který si bere ubohé uprchlíky jako munici pro prosazování svých, ne zcela čistých politických cílů.

Problém je, že trochu zapomínáme – někteří třeba na to, že ještě donedávna považovali Erdoganův styl za docela imponující, jiní na to, s jakou úlevou přijali, že Turek před lety kývl na vpravdě orientální obchod a zajistil, aby se další z těchto „ubohých uprchlíků“ nevynořovali před našima očima. Tehdy jsme, unaveni celou migrační krizí, trochu s úlevou pustili tuto věc ze zřetele a nechali na blízkovýchodním hřišti působit jiné aktéry. Teď se nám, zase trochu jinou formou než v roce 2015, připomíná, že dosud neukončená válka v Sýrii je i naše věc, pokud ve svých důsledcích takto hmatatelně doráží na hranice Evropské unie v Řecku. Ostatně i tamní uprchlické tábory jsme tak trochu nechali žít svým životem, jen jsme se občas navzájem přesvědčili, jakým bláznovstvím by bylo přijmout u nás nějaké sirotky, když se o ně můžeme postarat v jejich zemi, o což jsme se snažili a nevyšlo to.

Dohodou EU s Erdoganem jsme dostali určitý čas na rozmyšlenou, jak na celou velmi složitou problematiku kolem migrace reagovat tak, abychom dovedli rozpoznat lidi, kteří potřebují evropskou ochranu a pomoc, účinně odmítat ty, kteří ji nepotřebují, důrazně se bránit před těmi, kteří jsou bezpečnostním rizikem pro nás i pro ty z první uvedené skupiny, důsledně se starat o řešení příčin, které vedou tolik lidí k útěku, pomáhat v našem okolí těm, kteří dělají, co mohou. Zazlíváme-li Turecku, že s původně vítanými, teď trochu nechtěnými cizinci (v přepočtu na obyvatele jejich počet odpovídá bezmála půl miliónu v ČR) strká jako s figurkami na politické šachovnici, nedělejme to samé a nezapomínejme, že hovoříme o konkrétních lidských bytostech, s jejichž osudem bychom dobrovolně neměnili. Varovný prst vztyčil lucemburský kardinál Jean-Claude Hollerich svými slovy „pokud nedokážeme přijímat lidi, kteří to nejvíce potřebují, pak již prosím nehovořte o křesťanských kořenech Evropy.“

Filip Breindl

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama