Kovová židle, ruční reflektor, papírová taška, štafle, lavice, květiny, zvonce a pružná deska, k tomu intenzivní vůně kadidla linoucí se ze sklepní scény brněnské Husy na provázku až k bizarně oploceným rozkopaninám na Zelném trhu (ty už součástí představení nejsou) – takto stručně se víceméně vyčerpá seznam rekvizit, s nimiž během sedmdesátiminutového představení pracuje pětice herců. V inscenaci Alžběty Michalové a Barbary Herz jako hlavní prostředek slouží slovo, nikoli repliky poplatné fantazii autora, ale existující svědectví, korespondence a dokumenty, jak je zachycuje kniha Miloše Doležala Jako bychom dnes zemřít měli, věnovaná životu kněze Josefa Toufara.
Právě on, lidská bytost Josef Toufar, provádí diváka hrou, jejímž cílem je podle autorů vyvolat otázky o tom, čemu věříme, čemu jsme schopni uvěřit a čemu naopak věřit odmítáme. Co způsobilo pohyb křížku v číhošťském kostele, přestává být podstatné – na scéně jsou lidé, kteří větším či menším způsobem zasáhli do příběhu kněze Toufara, a ti si vystavují vysvědčení vlastními slovy a skutky. Řazení jednotlivých úseků děje tomu nahrává – vyznání víry pronášené do bití, hlasy obhajující setrvání kněze Toufara v Zahrádce zakřiknuté sdělením „Okresní akční výbor Národní fronty v Ledči nad Sázavou požaduje …“, vyšetřovatelova replika „pravdu“ a četba zjevně vymyšleného přiznání, pitevní protokol a výpověď operační sestry o rouškách sušících zdevastovanou břišní dutinu, úryvek bohoslužby přehlušovaný kovovým hlasem dobové agitky, dopis Toufarovy neteře s bezradností úřadů přehazujících knězovu pozůstalost a nakonec ji předávající na silnici po více než čtyřech letech …
Výroky, které pocházejí z dohledatelných dokumentů nebo jsou ověřeny hodnověrným svědectvím, dělají pro vytvoření vlastního názoru na celou záležitost mnohem lepší službu, než by mohly vykonat případné imaginární scény. Absurditu celé mlýnice, která vzala Josefu Toufarovi život, nejlépe dokreslí hořkost vyšetřovatele Máchy, který v konfrontaci s výtkami vůči svému postupu obhajuje násilí svým přesvědčením o zločinném jednání kněze, a pokud něčeho lituje, pak skutečnosti, že není doceněna jeho služba, během níž se příliš nedostal do přírody. Tma, do které se ponoří scéna po závěrečné replice, může být časem přemýšlení o zázraku. Ještě lépe ale poslouží, pokud se divák zamyslí nad střetem lidských povah a charakterů, který zde měl tak tragické rozuzlení, ale ve své podstatě je nadčasový. Tvůrci inscenace svým nasazením v textově i choreograficky náročné hře takovým úvahám vytvořili plodnou půdu a patří jim za to dík.
Filip Breindl
