Její život je v posledních devíti letech naplněný zvraty, kterých je až příliš na jednu obyčejnou ženu, pětinásobnou matku z pákistánského venkova – nejprve soud rozhodl o popravě Asie Bibiové, protože tato křesťanka měla v hádce s dalšími ženami urazit islám. Když pak Nejvyšší soud vydal konečné stanovisko o propuštění na svobodu, vypukly v zemi nepokoje, po nichž místní vláda zařadila zpátečku a s Asií to opět nevypadalo dobře. Poslední zprávy, byť přicházejí v určitém informačním zmatku, naznačují příznivější vývoj, ale skutečně dobrá zpráva může mít jediný obsah – Asia je v bezpečí mimo rodný kontinent.
Snad vše skutečně k tomuto rozuzlení směřuje, když se v tomto duchu vyslovil předseda Evropského parlamentu Antonio Tajani, byť pákistánské ministerstvo zahraničí vzápětí popřelo zvěsti o tom, že Bibiová opustila zemi. Je jasné, že ve vlasti ji nic dobrého nečeká – život na utajeném místě ve stálé obavě, že kdokoli ze zasvěcených může uposlechnout výzvu islamistů k zabití, se příliš od dosavadního vězení neliší.
Pákistánská vláda je ovšem v prekérní situaci, do které se sama vmanévrovala, když v reakci na nepokoje připustila revizi celého případu a přitakala i požadavku islamistů, aby Asia nesměla opustit zemi. Tím si značně svázala ruce pro hledání řešení, které umožní realizovat osvobozující rozsudek nad Bibiovou, zajistit vládě dobré jméno v zahraničí a také nepřipustit nové nepokoje – a v této otázce se nemylme, opravdu nestačí jen Asii dostat z Pákistánu a pak ať se tam děje cokoli, pomysleme na velmi zranitelnou místní křesťanskou komunitu, které jistě k ničemu nepomůže stát se terčem hněvu obtížně zvladatelné ulice. Pracuje-li se tedy na plánu dostat Asiinu rodinu do západní Evropy i Kanady, mělo by se myslet i na to, jak Pákistánu pomoci udržet alespoň relativní klid. Už kvůli zmíněným křesťanům, ale třeba kvůli statečným soudcům, kteří se nenechali zmanipulovat hlasitými vykladači radikálního islámu, a koneckonců i kvůli premiérovi Imranu Chanovi, jenž by měl dostat najevo, že se vyplácí trvat na vládě práva, jak se objevilo v jeho prvotní reakci na rozsudek.
Nezapomínejme, že ani případný odchod Asie Bibiové do exilu neodstraní prvotní příčinu celé kauzy, absurdní a ve své interpretaci nelidský zákon proti rouhání. Aktivní podporu svobodného světa si zaslouží každý místní veřejný činitel, který se bude snažit místní legislativu vyprostit z fundamentalistických vod. Už proto, že se na něj nevztahuje naše klišé o politické sebevraždě – ocitá se v přímém nebezpečí života, jak ukazují minulé atentáty na ministra Šáhbáze Bhattího nebo guvernéra Salmana Taseera. Pákistánský příběh tedy nelze považovat za zakončený úspěšným příjezdem Asie Bibiové na Západ. Přejme si ale naději, že se k němu právě schyluje a brzy zazní skutečně dobrá zpráva.
Filip Breindl
