Zatím se zdá, že nejvíce munice si připravil ministr školství Marcel Chládek (ČSSD). Svůj návrh na zastavení provozních dotací pro církevní a soukromé školy by ale ještě měl dopracovat – norma by například mohla jednoznačně rozlišit školu podle typu zřizovatele a těm církevním zakázat vybírat školné, vždyť nejde o komerční subjekty a navíc mají ty restituce … Ostatně i bez nich takový model úspěšně zavedli v 60. letech na Srí Lance.
Stát by si taky mohl posvítit na církevní poskytovatele sociálních služeb. Když už prozatím zůstal ignorován záměr hejtmana Michala Haška (ČSSD), aby církve pod dohledem regionálních politiků vytvořily příslušné fondy a z nich služby hradily (neškodí, když se s touto iniciativou Hašek čas od času připomene), mohla by ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová-Tominová (ČSSD) odebrat příslušné certifikáty těm poskytovatelům, kteří nemají genderově vyvážené zastoupení ve svých statutárních orgánech – stačí se podívat, kdo vede Charitu ČR! Celou škálou prostředků disponuje ministr financí Andrej Babiš (ANO) – taková zvláštní daň z historické hodnoty předepsaná nestátním majitelům památek jistě dokáže své. A někdy v té době by se ve sněmovně mohl pod záštitou poslance Igora Jakubčíka (ČSSD) konat mezinárodní kongres historiků o katolické církvi za války, inkvizice a kolonizování Latinské Ameriky – mezi odborníky by čestné místo zaujali laureáti státních cen Uzbekistánu a Běloruska.
Vojtěch Filip (KSČM) prozatím může iniciovat zřízení Státního úřadu pro církevní záležitosti, jímž by veřejnost získala potřebný dohled nad celým procesem. KSČM případně poslouží svým know-how v oblasti této zbrkle zrušené instituce. Tomio Okamura (Úsvit) dopracuje svůj záměr vše kolem restitucí zveřejňovat na internetu, lze uvažovat například o povinných konzultačních hodinách pro nabyvatele majetku, a to včetně povinného zveřejnění telefonního čísla a dalších kontaktních údajů. Nezávisle na tom lze další iniciativu zaměřit na zavedení státního dozoru ve firmách spravujících církevní majetek, hezky by „drtivá část veřejnosti“ (řečeno s Okamurou) mohla také přijmout iniciativu, která s ohledem na odluku zakáže církevním představitelům účast na státních akcích, ledaže by přišli v civilu (kolárek není civil, samosebou). Někdo z KSČM by ještě po třítýdenní návštěvě skupiny poslanců v Číně a Tahiti mohl přispěchat s prohlášením, jaké ohrožení znamenají církevní restituce pro naše ekonomické zájmy na Dálném východě, titulkář v Haló novinách tomu jistě dovede dodat správný šmrnc.
Stane se něco z vyřčeného? Vše vypadá tak absurdně – že to nakonec může být realita. Aby nebyla, musel by podíl lidí nadšeně mrouskajících po jakémkoli verbálním útoku proti církvím klesnout na zanedbatelnou mez, stejně jako by výrazně muselo vzrůst porozumění pro to, že Filip a Okamura svou iniciativou neušetřili eráru ani korunu, zato daňovým poplatníkům předložili tučný účet za drahý čas dvou stovek poslanců a doprovodného aparátu, který vynaložili vlastně na nic.
Ostatně jsou na světě mnohem důležitější věci, třeba to, že Meriam Ishagová opustila Súdán, zemi, která ji za údajné odpadlictví od islámu odsoudila k smrti, a o další krůček se přiblížila splnění své tužby po zcela normálním životě. Životě tak vzdálenému restitučnímu kolotoči, který pořád dokola vozí některé naše politiky a – jak se zdá – hned tak se nezastaví.
Filip Breindl
